Kdyby byl park veřejný a s činností, kterou provozuji v posledních dnech jak roztál sníh, sebrali by mne. Do Kosmonos na kopeček. Do kazajky. Už tehdy před desíti lety, kdy jsem sázel kopřivy do proluk podél cesty. Teď vozím listí ze zahrady do Slavičího háje a rozvrstvuji pod keře. Na jaro, až potáhnou..
Začínali jsme s čtvrt hektarovým pruhem opuštěné jahodové ekoplantáže. Muselo to ke štěstí stačit. A stačilo. Naučil jsem se tam dost. Dnes jsou hektary dva a začínám tvořit znovu. Větve z ořezu hromadím v místě, kde je málo keřů, dva roky větve vydrží. Pak se propadnou a zem je polyká.
V parku zimuje brávník, vůbec poprvé. Kolem kosové, kteří neodletěli. Jablka nebyla, suplují bobule všeho možného. Vyhlížím brkoslavy, protože letos budou. A možná už jsem je podcenil, když nedávno z keřů odlétalo hejno dvaadvaceti „špačků“. Bylo to hodně na dálku, sotva jsem vystoupil z auta. Oni ale, až po lesích oberou ochmet a jmelí, potom přijdou a já je potvrdím.
Červenky nakonec zimují dvě, stačí totiž nastartovat motorovou pilu a už je má člověk kompletně. Je to velmi zajímavé, jak si ptáci umí poradit. Jak vrství zkušenosti.
Voda se v potoce báječně vyčistila, po tom nezvyklém tání. Už se objevil i ledňáček, ale potravy zatím moc nemá. Spíš jej přivedla zvědavost.
Zima odchází..
