Každý rok v listopadu se setkávají kroužkovatelé k výměně zkušeností při společenském setkání. Od prvního, kdysi dávno, se mnohé změnilo. Především letopočet a s ním také letokruhy v nás. Poslední roky ve směru ke Kostelci nad Černými lesy scházeli po cestě i tradiční havrani – a co jich bývalo!
Podzim je pro bilancování vhodný, nejvhodnější. Bilancovat budu i já, už ne ale na sešlosti. Půjdu si sednout do našeho parku a snít sen, co se snad za pár dnů splní. Budeme výměrou docela jinde. A pak už se ruce upamatují na začátky v roce třináct a chystat budou to samé. Vytvářet slavičí ráj.
Zkušenosti, které bych jindy předložil v referátu před společností, sepsal jsem zjara do časopisu a nemám, co nabídnout víc. Zbytek už tvoří můj soukromý život se slavíky, kde většinu momentů stejně člověk k jiným překlopit nedokáže pro vysokou obtížnost sdělitelnosti. Jsou pocitové. Proto se mi zdá do příštích časů optimální, nechat je poukládané přímo na jevišti ptačí krajiny. Nechat se usadit do první řady s pocitem, že kolem dokola všude ty momenty jsou a přibývají. Že jde o kapitál, který nad jiné člověku zůstane za časů všemožných. I kdybych snad jednou pružinku pastičky nepřemohl, kdyby sítě do jedné zpuchřely! Posedím na schůdcích maringotky a v splývání budu pokračovat. Vím za ten čas totiž příliš dobře, jak bezmezný potenciál dřímající krajina má. Kolik semínek po dlouhé roky čeká na příležitost – a jakmile přijde, neskutečnost v ten moment dostala jméno. Tam dopíšu v doslovu knížku, a přestože bude obrovským průšvihem (v den vydání už bude totiž stará, místy čerstvě přežitá), a postrčím do světa.
Každý krok, každé rozhodnutí člověka ve svobodě, je jen jeho věcí.
