Z žebříku v koruně borovice vidím v trávníku záblesk a musím slézt. Neuříznu torzo větve přeci tak, abych kytičku zničil. Je tady kolem jediná, má pouhých pár centimetrů pozdní radosti – poslední zvonek luční. Fotím.
Jsem v zastávkovém místě naučné stezky, stanoviště „U dvou borovic“. Stromy jsou solitérně mohutné, ale křehké. Přes hladinu Červenského rybníka se vítr dokáže rozeběhnout, než narazí do svahů vyprahlých trávníků. Tady mu do cesty vstupují ony dvě báby. Kdosi na nižší z nich přitloukl svatý obrázek. Nevadilo by mi to jako správci, až na to namlácení přímo do kmene. To šlo vyřešit jinak. Na zdejší lavičce, posadí-li se člověk v máji, uslyší dobrých pět slavíků. Zavoní pryskyřice a o pozornost si nedaleko odtud řekne Humprecht. Jsme na rozhraní regionů, na rozhraní krajů, v zmizelém šlejfu prastaré obchodní stezky a jsme také na konci hnízdního rozšíření megarhynchů. Úžasný kout. A teď k tomu ten zvoneček. Mám svoji práci rád, snažím se, aby místa byla hezká, jsem autorem řady textů naučných tabulí kolem. Někteří staví prázdné láhve za kmeny borovic, štve mne to, ale koše – jsme si řekli – že dávat nebudeme. Většina poutníků je ale slušných a je milé prohodit pár slov. Hned poznají, že zdejší krajinu znám, že jí rozumím. Pak jedou či odcházejí dál.
*************************************************************************************
Zavírám kovárnu. Dymník je ještě rozpálený nad vyhrabanou výhní, suší se na něm pod magnetem náčrt poslední zakázky. Od příště už budu kovat jen známým či pro radost. Čas strašně utekl, ale nepřekvapil. Věděl jsem to na něj. Z okna vidím u jezírka pěvušku, poprvé tady v zahradě. Hbitě kasátkem roztahuji síťová pole, pršet přestalo, může se čekat v naději. Vyšlo to, mám ji. Beru do kovárny, kde mám kroužky a náčiní, měřím, zapisuji, žasnu nad zásobou podkožního tuku na cestu a jdu ji pustit – směr mlýn. Po foťáku se sháním, až když se chytil králíček. V archívu takové mám, ale chci si vyfotit nově pro tento text. Je to mladý sameček.
Dám ještě jeho půdorys, stojí za to.
Věřte, kroužkování je krásné. Dovoluje být s opeřenci opravdu na dotek. Barvy vidět nezkreslené, slyšet je zblízka, mluvit na ně. Není to nic košatého, jen přání na cestu. Dívám se za každým, dokud jej vidím. V tom je noční kroužkování trošku lakomé. Má ovšem jiné grády, co stojí za nevyspalost. Vnikat do ptačích nocí, být součástí těch tahů. I tito králíčci dovedou letět nocí. Mají to kombinovaně. A taky začíná klíčit čas střízlíků. Už jsem jich několik tady po kapsách měl. Ti jsou zvláštní třeba tím, jak nakládají s tahem přes starý kontinent. Ti časní táhnou v pohodě a stačí jim k tomu den. Jakmile dojde za půlku října, musí přejít do nocí. Mají delší časový výměr a cesta odsýpá.
*************************************************************************************
Choďte ven do krajin, i když veselé to bude už méně a méně. Ale poučné. Třeba v přírodě ubrat páry, aby – až čas bude nejpříhodnější – v dočkané naději znovu se mohlo lopatou zalovit v tendru a pod kotlem naložit jaksepatří. To už se slavíci budou k nám zase vracet.
