O babím létě chodím krajinou a hledám zapomnětlivce.
Tu vidím v Slavičím háji kvítek slívy, úlet! Mám přes rákosinku síť, tam věřím v opozdilce jiné. A hned po rozednění to vyšlo, dva rákosníci obecní, mladí. A znovu mne láká dodat – sourozenci. Vyšisovaní z časů v hnízdě, kdy bylo všeho málo. Myslím, že seděli vedle sebe a spolu i letí. Zde první (krajní pruh není tak vidět) ..
… a z parťáka podstatná část.
Jako bych slyšel ode mne přísnější, ať z toho nedělám takovou pohádku. Jistě, nemusí to tak být, prostě v odstupu za připravenými letí slabší, nejistí. Kdy došlo i na ně. Už nešlo čekat.
Možné to je. Já si však dovolím věřit sám sobě. Podezíral jsem i mnohé mladé slavíky, když jsem tu chytal v noci. Ono se totiž o tom moc neví. Proč by sourozenci drobných pěvců, o nichž se obecně soudí, že táhnou individuálně, nemohli do nejistoty vyrazit společně? Vždyť dobře znám potulky slavičích mláďat z časů, kdy jsem hnízdění sledoval zblízka. Volají na sebe, do poslední chvíle drží pohromadě. Pak následuje badatelské vakuum, po něm až nově ptáci v síti po noci. Mezitím do nich nevidíme. A tady může být spojitost – vědět, jak to mají v noci. Osobně říkám, že pokračují. Až do zimoviště? To úplně nevím, neví to žádný z nás.
V sektoru parku číslo dvě stojí otava dál. A funguje skvěle, jak jsem po ránu zaznamenal. Motýlů dost a třeba žluťásek čičorečkový tu stojící louku potřebuje. A taky tam jsou.
Letěli brávníci a k mé radosti je prostředí zlákalo k pauze. Ne do rákosí, kde byla síť, ale zastavili se. Ve třech. Letěli od hor a jak odpočinou, pokročí dál. Babí léto je u nás nádherné. Pracuji se stromy, abych tu chvíli čekání u kleští využil. Pak se zvedám a jdu filtr balit. Byl jen takový „v zvědavosti“. Přijde za pár dnů poslední návštěva a síť k nim též nalíčím. Chytají se strnadi rákosní a skupinky vrabců – úpolníků. Vzácněji budníček, jsou více v keřích. Kde jsou všechny cvrčilky z nedávných časů? Kde ťuhýci, co jich bylo. Kde všichni rákosníci? Jak daleko v světě do dnešního dne postoupili hnědí slavíci? Pěnice vlašské a krutihlavi? Pokřovky, i hnědokřídlé, a taky slavíkovky. Kde po dnešním ránu jsou? Jsou ještě vůbec? Je mi s myšlenkou na ně hezky. I proto to dělám. Většinou se s nimi už nikdy neuvidím, ale držet jim palce, to mne nic nestojí. Ať se jednoho dne vrátí, kam patří. Odkud vyrazili. Ať to je za horami, kam odtud nevidím. Ať to ale rozhodně je. Někde, nějak..
