Večer pod Rachvaly vyklopil bouřku a já dostal u sítí, co proto. Nevypadala zprvu, to abych poctivě naletěl. Beru ale přírodu v pokoře a než bych láteřil, je dobré se uvnitř slaboučce pousmát. Tím se ovšem nastavilo migrační zadání, kde podobných finále ještě neznám. Obecně bych soudil, že pohyb v noci propadne, oblačnost byla na radaru rozložitá. Nikoli.
Do háje se sice natáhla mlha, to je ale víc problém k sítím. Musí se chodit a chladivé stříbro setřásat. Každý druhý slavík zdrhne, někdy i první. Když ale běží přehrávky v tandemu a polohlasem, někteří se do místa zvědavě vrací a pokusy mohou navázat. Frekvence sílí rozbřesk od rozbřesku, je to na účasti znát. A pak se to přihodilo.. První, ze vzduchu stažený adult. No, výborně! Vždycky je perlou nočního chytání. Co šafránu takových bývá.
Ty já chci chytat! A ptát se sám sebe: „Odkud se tento domácí zvedl? Kde čerstvě chybí!?“ Už se mi splnilo úplně všechno – můžu při některých stát chvilku v tahu. A nějak podobně letí i moji. Od Března, z Kolomut, od Trní, i z periferie Boleslavi. Jenom už nesletí dolů, nezastaví. A čas k jejich cílům šrotuje staré kilometry.
Vlaštovky večer před bouřkou zdrhaly vpadnout do Zvolínku. Zanocovat. Už mám jednu i na seznamech, před pár dny trefila kapsu. Je to docela jiné kroužkování. A pak ji pouštím, je prosta zkušeností – a přeji – ať šťastně doletí, kam ji to potáhne. Já potřebuji poslouchat křídla odlétat. A ze široka za všemi držet palce..
