Našel jsem v dešti, co šel zahradou v pátek, zas jeden střípek z pradávných časů. Když jsme tu při kafi seděli před lety s archeology, divili se, proč fragmenty nádobí keltů jsou jen hrubé, ty s tenčí stěnou chybí. Po včerejšku už ne. Na hromádce hlíny, kterou jsem prve vytěžil z jezírka, jeden ležel. Ostřivo se ve výpalu lesklo přesně, jak má být.
Jasně, že tady byli. Lidé, co věřili krajině. Kroku jejího roku. Sobě. Kartáčkem už lehce pod vodu čistím tu dávnost, kdyby tak řekla mi o něco víc! Znám ze samostudia ruce těch lidí při práci s hlínou. Viděl jsem obrázky z domácností. Kněžmostská zem mi přijde jako poctivá a dobře vedená linka času, jak jsme kreslili na milimetrovém papíře, který se nedal sehnat. Nebavilo mne to a moc jsem neplnil. Dnes by to bylo jiné, pokud bychom měli i praxi na zahradě.
Než ale historii, o mnoho víc mne poutá tato disciplína. S reprezentantem, pár kroků od toho střepu.
To už je živé, odvážné, nádherné, obdivuhodné. A mám jedno místo za Jizerou. To slavičí hnízdiště se jmenuje Za kamenným mostem, kde sněženky rozkvétají neuvěřitelně pozdě. Nemají to tam snadné – no co, kvetou později.. Já jsem chtěl, aby vydržely až do příletu mistra, aby se jednou potkali. O fous to nevyšlo. Bylo by to takové – neobvyklé. Přiletěl a ony už pnuly semeníky. Je od nich vidět na řeku, co přitéká od hor neohřátá, příznačně proudná. – Ano, to je taky od keltů, její jméno. Jak se to všechno pravdivě propoutává.
Jaro už startuje, třebaže je začátek února. Ptáci se vrací, takoví – ti první. Ve Slavičím háji silně přibylo dlasků. To je momentka, po které budu muset dát větší pozor, vůbec to neznám. Přes zimu byl sotva jeden, nyní je hejno pořádné. Oni v tom ty ovocné sady pořád ještě vidí, i když se je snažím přesázet v divočinu. Dlasci mají velice specifický model přezimování, to si ale v knížkách už najděte bez blogu. Já budu zase už na týden pomalu zavírat.
Víru svou opřel jsem o přírodu.
Ano. Myslím, že za tu definici se mohu stále, s den ode dne pevnějšími nohami, postavit. Do školy té docházím pravidelně. V lavici nezlobím, nevyrušuji. Přál bych si jednou vysvědčení co nejlepší. Musím pospíšit, už zase zvoní.
