Nejde to pořádně uchopit, vyznat se v pojmech. Noc by snad ještě byla označením srozumitelným, ale den? Den je přeci v kalendáři dvacet čtyři hodin, tedy i noc. Bílý den? Možná tak v zimě a někde víc na severu. O tom je ale zbytečné mluvit, na sněhu slavíci nejsou. Pojďme tím chaosem prostoupit – prostě – platí nadpis. I to by šlo ovšem ještě kovat, lépe by bylo napsat „za prázdninových nocí po půlnoci“. A když tedy prázdninových, pak ale ne po oba měsíce, červenec je k nalákání z noční oblohy do své první poloviny marný. A naopak září v prvních nocích ještě nějaké slavíky vede. Je to po setmění protivné kvůli mlhám, ale sítě by pár „dní“ ještě měly viset. Určitě bychom nějakého připsali.
…………………………………………………………………………………………………………………
Je to pár let, kdy jsem se zájmem sledoval nabalující se skupinu kroužkovatelů, odchytávajícíh v létě za nocí zpěvné rákosníky. Nevím vůbec, jak to tehdy pokračovalo a celé dopadlo. Přivedli mne ovšem k myšlence nalíčit nocí na slavíka. V jiné tónině, stejné naději. Už dříve v horách se slavíci hráli, prostředí však je natolik specifické, že pokus v nížině značil velkou neznámou. Jedné noci čím dál víc od teď vzdalujícího se srpna jsme odstavili ve vjezdu budoucího Slavičího háje dodávku s kovářskou dílnou a z autorádia hnali otevřenými dveřmi slavičí zpěv z CéDéčka. Pak se nad Zvolínkem už nekompromisně začalo formovat ráno, když se slavík v síti přeci objevil. A stejně mne úspěch nepostrčil a noční pokus příštího jara – tedy jarní, zbytkovou odvahu zmačkal a zahodil. Nic se totiž nechytilo. Pak přišlo po dřině s hnízděním tradiční žehuňské kempování, kde už měl chytání do sklopek okolo náspu nahradit pokus noční, s využitím nové (výkonné) techniky. Po pražcích za sítěmi duněly vlaky a chození k prázdné sestavě bylo otravné. Žehuňská noc tmavá, nápad zbytečný. Pocit, který jsem měl v poslední kontrole, kdy už mělo nastoupit rozednění, nezapomenu. Totálně frustrující. K čemu takový přehrávač, když pozvánka nefunguje a za rozbřesku budu uprostřed louky za cvoka? Alejí odcházím složit opuchlou hlavu do auta, už ale jenom na chviličku. Debakl hodlám neprotahovat, pokus co nejdřív zrušit. Nebyla už tma a nebylo docela ještě světlo, když jsem šel pod keři odtroubit zmaru. Nemohl jsem vůbec tehdy znát, že právě tento čas stojí klíčovým pro chytání slavíků formou nočního lákání. Vkročení do louky bylo ohromující. Sítě rezavě prověšené od pochytaných slavíků a dvou netopýrů. Těmi jsem výběr začal, protože díry od zubatých tlam se zvětšovaly určitě po vteřinách. Cvakající ptáky pak nebylo kam dávat a bez okroužkování mnozí ze sítí prchali. Nejsem z těch, který má-li hodně, potřebuje ještě víc, nejlépe všechno. Stačilo mi to ranní nádherné omráčení – metoda fungovala! O druhé noci už z rychlíků bylo vidět na louce málem profesionála, před další nocí jsem se už těšil domů. Vybrat odpoledne narychlo místo v krajině a v autě si večer rozestlat. Vyšlo to zas, pak už jsem jen odmazával chyby a chodil nevyspalý. Kočoval jsem zvědavě po kraji, vybíral ta nejhloupější místa a zkoušel, zda i taková dokáží dát. Byl jsem na vlně! Nakonec přišla touha vyrazit republikou a tahat sítě po ní. Kolem řek, mlýnských náhonů, u skleněných jezer s prošlou těžbou písku, v parku prastarých stromů, v sousedství vinohradů. Všude to jelo – a v čase, který se zdál konečně i na slavíky tmavé, po ránu se z pytlíků opravdu ozývali! Záhada odlétání ptačích mistrů ztrácela závoj.
…………………………………………………………………………………………………………………..
Je konec prázdnin dvaadvacátého léta nového století.
Pytluji posledního slavíka sezóny a ptám se nahlas, zdali vím dost. Jestli jde téma podtrhnout a k lidem sečíst. Nejde, i když jsem ještě včera myslel, že jo. Potřebuji tu příští sérii nocí pro „zkoušku kontrolou“. Jsou totiž místy věci, které na mne potichu prstem hrozí, abych nepospíchal. Poslechnu, jako jsem uposlechl vždy. S klíčem v ruce se budoucí jeví tak snadné. Legrační na tom je, že věta předchozí je spíše jakousi ozvěnou. Podobně zářil jsem totiž na prahu století. A tak jenom slavíci moc dobře vědí, kolik za odměnu tajemna ke mně pustit a co ještě dál nechat si pro sebe. Na jindy, nebo pro jiného.
