Jel jsem včera z práce a jako bych slyšel zeza krajnice zavolání: „Proč nepřijdeš jednou bez sítí? Jen tak. Podívat se, jak to před pár týdny slavíci opustili, když už hvězdy nad křižovatkou byly fakt neodbytné. Proč se nechodíš učit i z prostředí, jak dělávals´dříve? Copak už všechno tak víš?“ „Ne, nevím. Samozřejmě, že nevím. Krajino nejvzácnější..“.
Dneska o neděli táhnul okolo déšť. Takový ten bláznivý, z dubna. Tak jsem tam jel. Bude po něm slunce, hned za chviličku. Pro mne vystavená naděje, že se slavíci za nějaký čas vrátí. Kdyby neodlétali, nemuseli, hráblo by mi z toho ze všeho. Tolik času opravdu v roce nemám, už tak je nyní co dohánět. Z práce by mne každý předák dávno vyrazil, a to i přesto, že nad dílem bývám pečlivý. Nezajímalo by ho, taková doba dnes dávno není.
Parkuji, a to, co mi padá na záda před milým místem, není déšť, ale štěstí. Je tady tolik milo! Stoupám žlábkem pro odvod vody ze silnice, ještě před chvílí se tudy vedlo. Tráva je zohýbaná, ale nenadává, vždyť léto vodou tolik šetřilo! Ještěrky, co po kamení se tady v létě rozvalují, odešly hibernovat. Tohle už slavíci nevědí, starosti mají jiné. Chytací ulice je zacloněná větvemi, které vždy odklízím teprve v dubnu. Dneska to udělám, o návštěvě. Chtěl bych, kdyby třeba vzpomínka nějaká odněkud vyskočila, i proto ten úklid. To dotýkání. Nevyskočila, ani neměla čas. Kolem to rudne po kloboucích, vyrostly křemenáče. Je po úklidu. Nechám to přeci jen na jaro. Je jich v bundě dvacet tři, ale neodjel jsem, nemyslete..
Slunce moc zvláštně prolézalo klenbou a smuteční vrba najednou stála veselejší. Osiky slavily dávno, protože větřík se pro ně decentní našel, mohly se vespolek třást. Nepřestanu sem chodit, co budu chodit, to ani slibovat nemusím. Ne pro ty klobouky na omastek, přicházet budu kvůli naučení. Co je v tom za tajnost, že slavík přijímá zrovna toto? Co mu tak imponuje, že z Afriky subsaharské kvaltuje právě sem? Budu se tedy ještě chvíli pořádně dívat, rozhlížet, koukat spíš nahoru mezi větve, abych alespoň hrstičku pravdy dopochopil. I kvůli těšení, že příště, až přes pangejt uslyším znovu zavolání, čas pro návštěvu si tuze rád najdu.
