Jak jde čas, nutí mne k zvolňování. Za rok už diář dostane docela jinou podobu a nelze to nevidět. V útlumu již delší čas je mediální zviditelňování slavíků a jejich krajiny, terénní pobyty se budou odbývat nejspíše už jen v našem parku. Letos tam ještě proběhne 20. ročník VPZ (posledního dubna dopoledne). Jak bude s akcí dál, vůbec neslibuji. Co zachovám, je spolupráce s žáky jedné školy, letos jsme brali vodu v krajině. A protože dovedeme být pohotoví, stihli jsme i závěr pěkného počasí pro cestu k pramenům. Tam vše začalo a pokračovalo v městě na Klenici – Dolním Bousově, u Červenského rybníka, jeho splavu.
K prameni šlo dojít od Libošovic, ještě možnost je. Seděl bych pod náspem celý den, ale bez doprovodu. Ta atmosféra je přerozměrná podobně jako v močálech u Koprníku. Klenici mám rád, jinak bych pro ni nepracoval. Dětem jsem vyprávěl třeba, že kde stojí nyní, budou zrát za chvíli jahodníky, co kolem pomalu stavějí listy. A šípková růže nad pramenem? Co by Klenice na cestu mohla chtít víc! Napil bych se zas, ale před dětmi to pro pár důvodů nejde. Ukazuji rezavý vlas mezi kamením zaklenutého přemostění a posílám slovním doprovodem k Severnímu moři. Přes Jizeru a Labe, až k ústí. A, že když bude mít štěstí opravdu velké – až v parách vystoupá do rychlejších sfér, až odvane správným směrem, kdo ví – třeba po ochlazení nad Nepřívěckou hůrou znovu prozurčí skalnatým Plakánkem pod kapradinami. A vše se okopíruje koloběhem. Už ho prý brali..
Děti se k prameni sotva vešly, tolik lidí tam dlouho nebylo.
Pak už testují klenutou lávku nad náhonem nejvyšším možným zatížením, vydržela. Předepnuli jsme tehdy nosníky správně. Říkám před hladinou, že jsme v třetině toku. Že kousek po proudu voda narazí na pevné bradlo Chloumeckého hřbetu a otočí cestu definitivně na západ. Že rybník v této podobě je poměrně mladý, ale historie, že jde do daleka. Dávám jim pazourkovou čepelku od lidí dávného času, kterou jsem při průzkumu posledně našel za rybníkem na známém nalezišti. Ať si i na ni výukou později posvítí. A oni to udělají, vím, že to udělají. Na dotazy od nich jsem zůstával v překvapení, však potěšen. S lidmi a osídlením kol vody jsme probrali poslední význam Klenice. A že jich bylo – třeba olše lepkavá, co visela kořenem v betonu koruny hráze – ta připlavala právě zásluhou vody. Za zády umíral pradávný mlýn, už bez náhonu, bez vody. I toto řemeslo ale zlatý čas mělo a voda v tom byla předobrou služebnicí. Vyskakovaly ryby a labutě v dáli bělaly. I jim voda patří. V létě se dá do daleka zaplavat. Retenční úloha též přišla na řadu a krajinotvorný efekt taky. Tahle krajina reklamu potřebuje a nejlíp u mladých lidí. Když mluvil jsem o sypané hrázi – k čemu to vlastně je, o erozní síle vody, o vypouštěcím systému rybníka, vůbec největšího na povodí, byl čas se sebrat a jít. U Továrních nádrží jsme detailně probrali stavidlo ze železa a na začátku naučné stezky se rozloučili.
Teď už se ke Klenici vrátím až sám, za pár dnů za slavíky.
