Čas konce roku

2 komentáře u textu s názvem Čas konce roku

Usazoval jsem čtyřprutý svícen do kamenného sloupku oplocení a zjistil, že před „pár dny“ jsem jej sklízel k odpočinku. Uteklo to, nejde o radostné zjištění. Nejsme totiž na vojně.

Dnes bude změna k těm, co na ni čekají, o peří nezavadíme. Křídla budou jen ze železa.

Město na Klenici má dva roky svůj betlém. Jezdím jej stavět v jakémsi ohlížení.

Náš letos do Prahy nepojede. Bude vystaven v soukromí, ale Betlémská kaple je již výstavou po vernisáži. Zastavte se, je tam krásně jako vždy.

Koveme kvapem základní výjev, aby mohl být vystaven početných kilometrů odtud. Chtěl jsem mít čas zvolňování a zatím se kouří od kladiva.

Jde o čtvrtý výtvor, každý je v něčem jiný. Nechci a nebudu dělat stejné věci, nemám to už zapotřebí. Příští rok je posledním, pak budou chodit do kovárny děti od dětí. Ony už chodí a je to neskutečné – kluk nebo holka, kladívka jenom zvoní. Kdybych uměl do koutku uložit fajfku, už bych se jen díval.

Je mi líto lidí od stánků, kterak jim tento stát ublížil neutuchajícím diletantstvím. Zažil jsem čas, kdy sami jsme stáli za výhní na zámku vánočních chvil. My pro slib a ku radosti, nešlo o to přežít, těm lidem mnohým jde. My tam bývali užít, promrznout, zažít. Lidi se stavovali k lití olova a trojice žen z podhůří, s občankami vybledlých razítek, se vracela talisman aktuálně „přelít“. Pěkná potkávání po roce a moc hezký čas. Jakýsi chlap, razítek vybledlých nejméně stejně, zářil jako kluk nad „feldšmídou“, co táhla v první válce. Kufříku nevelkého, jemná, zpívající v chuchvalcích kouře, než uhlí se pořádně napálilo. Ten člověk přišel vždycky. Byl z kovárny dětství a nejspíš mu nálada chyběla. Kroužily pak kolem příběhy těžkého řemesla, souznívající. Děti různých velikostí se upínaly do zástěry a první pokusy nabíraly žhavou podobu. Podivnost každý svou odnést si mohl, hned jak ji v soudku zachladil. Nádvořím klouzala vůně svařáku a chlapi od kádí v odéru alespoň chvilkami rozmrzali. I když nám o mnoho nešlo, připravit jsme se museli s předstihem, poctivě, a ještě si přát, aby nepršelo. S uhlím by nás nikam schovat nevzali. Už se nepotkáváme, dávno nejezdíme a už nebudeme. Přesto si moc dobře pamatuji, kolik úsilí příprava na akce stojí. Proto těm smutným a naštvaným rozumím.

My ale už nastavíme tón sváteční a já v pár větách povím, že ještě jedna křídla jsem neuvedl. Motýlí. Paví oko někdy za dveří otevřených zalétlo přežít do dílny. A protože dnes se kovárna prohřála jaksepatří, myslelo, že je to jarem. Přes tabulky drobných skel tlačilo křídla ven, ale nešlo to. Chytil jsem jej, chvilku venku chladil teplotou stupeň nad nulou a pak odnesl do srubu, odkud cesta ven jednou vést může. V dílně by zahynulo. Byl to drobný sameček, oka měl nádherná stejně. Kdybych měl kroužek na podobné, klidně bych dal a těšil se, jak na jaře, až slunce se pochlapí a pampelišky to vezmou, jak tu babočku potkám.

Pradávné věnce už svítí proti zimě. Tak snad nebude dlouhá..

2 odpovědi na “Čas konce roku”

  1. A to je náhoda – že jsem tak smělý, připojím komentář i sem – také jsem v minulém týdnu podobně ve své dílně probudil jedno hibernující paví oko. Putovalo tedy do kartonové krabičky a ta zas na parapet u záchoda – tam se netopí, tam si může spát až do jara. Snad to dobře vyjde, zkusím vydržet a nerušit ho kontrolami. Bude to takový Schrödingerův motýl.

Napsat komentář: Pavel Kverek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *