Pár odpoledních hodin protažených do stmívání mělo k odchytu zkušeného zpěváka stačit. Červenský rybník je tajemně rovný, nad hladinu se početně stahují vlaštovky a za chvíli, stejně jak ony, vím proč. Bousovské moře vyhlíželo vítr s deštěm. Zapomněl jsem se podívat doma na předpověď, telefon mám jen k telefonování, na aplikace prý nejsou kapacity. Stojím jako vložený do pravěku či v časy, kdy jsem tu nad první pastičkou pod tmavými vlasy začínal.
Tři sítě už jsou potichu rozprostřeny, slavík se ukázal, mohlo to vyjít. U poslední uličky je z opačné strany polotichý zpěv, bude tu pták doprovodný, rychle zkusit alespoň jeho. Vyšlo to a zapisuji výsledek rád. Každý slavík je zajímavý, tento patří k urostlým. Jsou mezi chytanými takové rozdíly, že často přemýšlím nad uváděným narůstáním rozměrů k severu a na východ a znejisťuji. Jistěže zprůměrování oblastně poplatných výsledků může přivodit cokoli, ale dneska si jistý nejsem. Je vůbec počítáno s nespolehlivostí šatu prvního roku? Věděl to někdo přede mnou, nebo jak se sběr pořizoval? U hýla se zimní ptáci – trumpeťáci opravdu dají odlišit krom hlasu robustností, může něco takového platit u obecných slavíků? Můj sběr kriticky nahlížený vykazuje slavíky všelijaké. Je to jak s lidmi na chodníku. Nevím, graf by mne možná z představy vyvedl. Ale třeba v Polsku, odkud zkušenosti mám, slavíci mohutnější nejsou. Dál pilně schytávám, dál přesně měřím a shromažďuji čísla vyčtená z peří, ono to k něčemu bude. Co už je příjemné teď – zkušenost je stav k potěšení. Přebírám-li si v dlaních slavíka na pročtení, poznám už rutinně jaký se chytil. Zda je z těch větších anebo drobný, podsaditý či dlouhonohý.
Čerstvě chycený byl víceletý a přesně takové potřebuji. Rozměry až na malé drobnosti po zbytek života sedí. Růst peří z hnízda se přenastavil a v novém zakonzervoval.
Slyším od vedle splav, šumí. A to už jdou shora první kapky. Rorýsi, břehule, vlaštovky s jiřičkami se jim vyhýbají, já jsem v tom velmi kamenný. A tak se obloha, jak se zdá, soustředí na mě. Běhám po křovích, balím nádobíčko, ze svahu omšelé pískovny slyším přátelské: „Dobře ti tak!“
V převodovce vybírám na kola něco pomalého, nechtěl jsem tak brzy končit. Velcí rackové, co předtím nebývali, krájí sytou šeď a hrubě se vyjadřují. Volavky už jsou taky víc bílé, pamatuji, kdy tady nebyly žádné. Jen Humprecht je, kde byl vždycky. Na konci rybníka – co maják hledajícím.
A to jsem chtěl psát o pasti na „čtenáře ze slavičích krovek“, jak obrázek zkraje přináší. Tak až potom v knize.
