Prověřuji po zimě další a další hnízdiště, slavíci nejsou nikde, ale smutek nevezu. Cesta byla z náročných, tady to nikdy nebýval med. Navíc jsou cesty loukami rozmoklé, mám strach, abych auto neutopil. Nebylo by poprvé. Z cesty ulétají dva krásní bělořiti šedí a luňáci červení se v páru provokují. V krajině je napětí, už to co nevidět přijde.
Čeká mne hlavně periferie plechového města, brána do pekel. Tady je potřeba do kapsy pepřák a držet přátelský obličej. Na okraji je plno, víc než kdy jindy. Nebo to je tím, že je sobota a nemaká se.
Prohrávám jednotlivé obrazce sjezdu z Er-desítky, zde jednou rekord přišel.
Kvete brčál po zemi a zlatý déšť v patře. Ovšem ani tady slavíci ještě nejsou. Neobyčejnost místům propůjčuje i rozpor mezi proudy nablýskaných kočárů a odérem podkřovní enklávy. Kříže, vtlučené do kmenů za nedožité psy, klobouky přístřešků podivně jednotných. Slavíci nejsou. Vzpomínám, jak právě tady se udál největší výzkumný úspěch. To místo zas vidím zblízka. Možná, že nádherná pnoucí růže ještě ve výšce větví. Určitě bych ji našel, ale nechuť zanořit se, je vítězivá. Jen nedaleko za zdí autofabriky se jindy zabil mladý slavík, co kroužek dostal na Budách. V světelném přilákání k skleněné stěně. Příběh za příběhem se noří z těch míst. Před hradbou přepychu v zodpadkovatělém roští. Mám-li být důsledný po oblasti, musím nejméně třikrát i sem. Bojím se fotit, abych komunitu nedráždil. Jak stíny šelem totiž vykukují v mřížoví větví a čekají, co ze mne vzejde. Někteří mizí v kloboucích.
Jen tady a nikde jinde, v trávnících vydupaných, se líhnou za léta mnozí modráskovití. I pořádně vzácní. Ohniváčci. Zrají tu olivy, nejprve tedy setsakra voní – jde ke mně ženská, co mi je po ní? Jestli prej něco vyměřuju.. Říkám – monitoruju. Pak rychle odcházím. Je domonitorováno.
Lidé svážejí na čarodějnice. Noc velkých ohňů – jak napsal jsem pro děti v knížce. Hromady jsou to obrovské. Budou-li o rituálu muset mít nastaveny štábní rozestupy, řada povede za vesnici až v konci druhém. Mnozí tak upalování nejspíše neužijí.
Fotím předloňské pelichaniště, nejmenší, jaké jsem kdy viděl (teď příhodně bezlisté). Kola se kloužou, zuby mám vyděšené i ty, co už nemám, jakmile se v hlíně protočím, jsem tady navždy. Strach je však zbytečný, místy je cesta v podkladu kamenitém. Jedu směr k domovu a myslím na zítřek.
Ještě však přibrzdím pro obrázek tento: Pro hezký večer.
