Cestu pro materiál jsem si prodloužil o kilometr.
Zem má dnes svátek, tak bych se sklopkařsky dotkl rád její země. Důvod byl hned, slavík do sítě na cestě odchytit nešel. Zahrabal jsem dvě sklopky motyčkou do svahu a šel se schovat. U jedné se playbackem zpívalo – marně. Opilo mne sebevědomí. Slavíka jsem po půlhodině viděl přečteného – že když nejde na síť s přehrávkou, nejde do sklopky podobně, nevlezl ani do tiché vedle, bude zkušený. Přesvědčení sílilo. Jak ovšem vysvětlit jeho bídný zpěv? Jednoduše – ještě neměl čas se rozezpívat. Zabalím, a odjedu pokračovat v práci. Tichá pastička v záhonku svahu je ovšem aktivní, sklaplá! Bude to zajímavé, pokud se pod síťkou zarezaví. Rezavělo, a zajímavé bylo. Prohrál bych boty! Nevýrazný, neznámý „polozpěvák“, loni někde vzešlý, kroužek pro něho právě hledám.
Dávno vím, že chytačské teorie, jsou někdy stavěny mylně. Člověk se nechá dost snadno unést, a každý další z signálů cítí podpůrným. Jak i dnes vidno, vůbec tak nemusí být.
Velmi pravděpodobně dochází v místě k střídání generací. Starý, kroužkovaný a několikrát kontrolovaný slavík, se už nejspíš nevrátí. Objevil se mladý, možná stejné krve. Kolik jen všemožných, jsem tady u Nedbalky, za roky pochytal!
