Když už jsem se ocitl ve městě, zajedu na jednu z lokalit. Naladit se do krásy. Ani tam autem sjíždět nebudu, abych nic neponičil.
Jedno z nejokrajovějších hnízdišť regionu – ano, jsme na Mnichovohradišťsku, stranou Českého ráje. Počet párů zde kolísá od dvou do pěti, místo má zapsány dva rekordy v příletovém kalendáři. Dolce. Pokud bych snad nervy někdy vláčel za tělem, tady se mi do schránky bezpečně vrátí.
Jak vidno, i sem už ale v konci roku dolehlo petardování, takže zvířata z údolí zdrhla. Ani ptáků moc k vidění není, ale já jsem přišel spíš dočíst příběhy z léta.
Mám to podivnou zálibu. Řekněte, kdo by v tomhle co očekával. Jedno, zda v máji či únoru.
Mně ale hlava brzy jak v krasohledu seskupila obrázky v příběh a v klidu nechala snít. Vím dávno, že stačí stoupnout si do místa, rozprostřít srdce, a nechat vše tikat. Nepotřebuji ani přemýšlet, co se kde mihlo – a jak je to cenné. Potřebuji v té náladě jenom tak být. Ve chvilce si vás přitáhne blíž, cítíte léčivé dotýkání. Jak v nejdůvěryhodnější ordinaci.
Sojky přisázely doubků. Kdybych tu na konci května pohledal hnízda slavíků, to listí v nich najdu. Mám duby rád. A nejsem sám, jak vypsáno v příběhu slavičí knížky. Teď se zde odpočívá, zima konečně nakukuje. Ještě aspoň chvíli zůstat, ještě třeba donabít se. Tolik posilvestří jsem už v krajině podobně prožil a moc dobře vím, že zbylý čas zdrhne neskutečně a první zlatí strnádci se do toho u cesty zas po svém opřou. Senzační, že tu spolu ještě můžeme být. A pak už se bude počítat! Duben při Nedbalce si požitkářsky ustele, povýšené slunce v roklině potancuje, kolem jív propukne svatboví – a babočky, ty budou mít hlavy už zase k zešílení! Kdo z vás to umí, jde tenhle elán přečerpávat. Napustit se jím od šněrovadel, po anténku rádiovky!
Slavíci, děkuji vám, že jste mne naučili zastavovat. Když tuším za zády krajiny zavolání. A tenhle remízek po cestě domů, ten máte nachystán z časů, kdy jsem to tady mohl ovlivňovat. Už vám chvátá naproti. Co říkáte. Letos?
