Tichá doučování

Žádné komentáře u textu s názvem Tichá doučování

Jsem v práci. Provádím úklid a údržbu dolnobousovských naučných a zážitkových stezek. Už vím, co do sebe omladina lije, aby měla svaly (kolem laviček je plechovek opravdu fůra), sbírám a postupuji.

Slunce má krátké nohy a večer není daleko. Končí listopad. Na otočce stezky neotočím. Popojdu pár desítek metrů a počkám na vzpomínky. Koukám, že už jdou! Tady to bylo. Tady jsem po letech nehledání našel zase slavičí hnízdo a budu kroužkovat. Barvím kroužky do nenápadna pro mláďata, vybírám je z důlku a po okroužkování vkládám do pytlíku. Pak zpátky do hnízda. Jo, jo. Kde teď mohou být? Doufám, že žijí.

Hnízdo jsem teď pod listím nenašel, ale tu situaci mám před sebou. Takhle si stavební parcelu vybírají. Přesně, jak to je tady u cesty, zhruba uprostřed obrázku, v těch brčkách rákosu.

Příští rok se sem těším. Spíš ale na okolí, tak to mladí mívají. Usazují se kolem. Uvidíme. Přestože je po sezóně, člověk s nimi může být dál. Třeba právě takto. A učit se na tom.

Jeden z posledních původních topolů při náhonu to má v osudu pěkně nahnuté. K zemi se složí brzy. Není už mnoho brachů, co pamatují mé dětství – a třeba i prvního modráčka na červenské kose! Turisté si už překreslili značku vedle na naši směrovku. Stromu nevěří. Ale já, já jsem tam tak rychle hotový nebyl. Možná už na jaře, až přijdu na slavíky, bude topol přes cestu. Pily ho seřvou a vygumují. Místa stárnou tak jako my. Ty stromy se vyvrací, jak koruny mocní. Doprovázely mlýnský kanál, ve kterém voda dávno není a přesně z návětrné strany se kořeny v korytě nemají kde chytit. Povětřím podléhají. Spadnou pokaždé stejným směrem. To asi proto, abych si všiml.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.