Měsíc: Červenec 2019

Bojíte se o stromy? O vodu v podzemí či nahoře v řekách? Vyjděte ven a doufejme spolu. Dnes se to možná stane. Kněžmost neztmavl jen nastupujícím večerem, ale též oblačností. Pěkně olověnou. Kéž by! Říkám si nad poloprázdným jezírkem mnoha tajemností a zapojuji do akce napájecí systém z přespádovaného okapu.

Nedám silnici a přeháňkovým vlnám na asfaltu už ani kapku. Vodu zadržující stavbu jsem pořídil z vlastních prostředků ještě v čase, kdy nebyly nachystány dotační hromádky. To mi radost nekazí, spoléhám se v životě víc na sebe. Tak to bylo i se Slavičím hájem. Je to mile svobodnější.

Jsem pokorný k Zemi a beru i její hrozby odevzdaně. Chováme se k vodě hnusně? Trpme tedy – a budeme ještě víc! Než se nám po hlavách porozsvěcí.

Sucha mi nastavila i nevídaný pokus ve výzkumu slavíků. Pro ty, kteří volí hnízdiště sušší, je současný stav nepříjemný. Půda je pod hrabankou vyprahlá, takřka bez hmyzu. A teď ho podle sdílených mezigeneračních scénářů mělo být nejvíc! Proces pelichání energie odčerpává vrchovatě. Slavík patří k pěvcům s nejrychlejším výměnným sledem v našich zeměpisných šířkách. Někteří doplňují stravu plody střemchy či ostružinami, u dospělých to jinak časté nebývá během pohnízdního přepeřování. Ostatní netrpělivě spolu se mnou vzhlíží k obloze. Dnes se to možná stane!

Na Horách – v náhorní plošině jílovitého povrchu, je zem rozpraskaná opravdu do hloubky. Je to zas fajn během lijáků kvůli zasakování. I tam se čeká na vodu, dovedu si to představit. Dnes se to možná stane!

Bílí čápi už postávají na mladých nohách a okukují křídla. Moc bych si přál, až přijdou hlášené deště, aby na našich hnízdech tady po okolí mladí vše přestáli bez úhony. Aby k nám sice pořádně napršelo, ale aby čas nepřišel nadlouho chladný. Vždyť vlaštovky potřebují z letošní naděje urvat, co se dá!

Koukal jsem před chvilkou, předpověď nezměnili. Dnes se to možná stane!

Dnes jste se se mnou právě zastavili u Března. Cestou z města proběhne pokus, kolik slavíků mohlo zůstat na hnízdišti hned v sousedství silnice, na níž byste se v tomto letním čase před revolucí mohli možná i na chvilku natáhnout a srovnat si hřbet. Dnes ani neutichá. Křoví je po obou stranách, slavíci „nízkolétaví“, nevím, kolik jich tady přežije. Tentokrát jsem ale prošmejděním obou krajnic nenašel (naštěstí) žádného. To ovšem vůbec neznamená, že výsledek odchytu – jeden starý + jeden mladý – není ovlivněn právě auty.

Na obrázcích máte možnost dále vidět stav, kdy se rodiče již věnují sobě (pelichání) a mladí jdou svojí cestou. Proto současně netvrdím, že případní sourozenci (alespoň někteří) nemohli již odletět na potulku.

Dospělý pták, po zvážení a zápisu stavu výměny peří v křídle, byl znovu puštěn, aby demonstroval, jak těžkopádným je v tomto stavu obnovného procesu. Zejména pro tento fakt staré slavíky po proběhlém hnízdění nikde neuvidíte, schovaní jsou v hustém patře křovin či bylin. Pelichají něco málo přes čtyřicet dnů, ale jak zjištěno loni při letních nočních odchytech, vyrazit mohou někteří v stavu, kdy den, dva do ukončení výměny schází. Dlužno ještě poznamenat, že první z dospělých slavíků zmizí už po půlce prázdnin a my dnešní zastavení právě končíme. Od závory jedeme vlevo – směr Sukorady a dál…

Tak, tam se musí v letním žáru. Nedovedu si představit, že bych tam jel jindy. Dvě stě šedesát osm metrů nad mořem nejvyšší bod, pásy keřů a jeden lesík. Jíl rozpraskaný od slunce, v kraji zde vždycky jako první. Díry, že by tam člověk zapasoval nohu a zlomil si ji. Ale kytky, motýli, poukrývané prastaré stromy – a slavíci!

Tady možno uvidět svatojánky. Tady se rozlévá mateřídouška po úbočích, tady jsem jako kluk podle pryšců věřil v lišaje pryšcového! Že si ho vypěstuji. Nebyl tu nikdy. Sem přišlo na vycházku za ptačím zpěvem tehdy přes sedmdesát lidí, až to na magistrátu zděsilo úředníky.

Letos jsem se sem nedostal, jen zjara na monitoring – a to je klamavé. Věděl jsem, že přiletí, že sem ptáci prostě trefí.

Neměl jsem ale po práci příliš času, a tak bylo na mobilu neúprosných půl osmnácté. Slunce ale ve formě bylo, to ano. Kopce vysečeny a připáleny. Rorýsi s břehulemi otvírají zobáky a notují si, kolik toho nad krajem s nimi poletuje. První slavík se ozval. Dnes mám sklopky s sebou, chytat chci kombinovaně. Vyzkoušet něco, o čem si myslím, že by mohlo být revolucí. A řeknu to hned, když jsem před tmou prchal po letištní dráze k domovu, spokojen jsem byl nadmíru. Vybral jsem je tu všechny a byl to opravdu „koncert“! Jednoho bych vyzvedl z toho seznamu – kontrolní odchyt v polním lesíku. Slavík, který ještě nepelichal. Bílé pírko na hlavě, peří sedřené, kroužkovaný byl v roce šestnáct, ale musí být ultrastarý. Vše na něm dosluhovalo – a kdoví, jestli hnízdil. Šlo ale o nejrychleji chyceného slavíka sklopkou s podporou. To proto, že kdysi byl chycen sítí, způsob nový tedy neznal. „V minutě“ – je slabé slovo!

Pak jsem šel kolejí v pšenici k pásům, kam přístup už nebývá. A zase jsem je viděl – hrušně polničky. Jsou tam vlastně tři – a budou sourozenci, i když nápadná je první, v kraji „flotily“. Pod nimi je prostor, jak si tam chytře nic nepustí. Seberou světlo i vodu, postavy impozantní. Já je právě podezírám, že ony jsou těmi, kdo musel vidět dětské ruce odrané od šípků, trhané do výkupu. Když jsme sem jezdili s vozíkem kovaných kol s loukotěmi. A žebřinkami. Úvozy od města, pohřbenými kolektivizací. Na to stromy kašlou, pamatují jiné! Pamatují si mne – a nechci odejít, i když se slunce už bezmocně drtí o sousední les…

A protože byl výjezd bohatý na poznání, k jednomu cennému jsem zas o pořádný kus blíž. Mláďata slavíků do života vyprovází sameček. Samička vychládá daleko dřív a cestou se odpojí.

Napadlo mne to prvně u jezera ve Veselé před patnácti roky, a teď se vše propojilo, po průběžných indiciích. Nyní pro to budu hledat odůvodnění. Času mám dost.

No, a nakonec, jak už tu bývá zvykem, vlezl jsem pro vás do archívu, abyste mohli uvidět diskutovaného „staříka“, když byl ještě „střelec“.

Ani nemůžu, je to 220 kilometrů čtverečných. Ale snažím se, letos jsem se do toho opřel. Místa kolem Klenice od Března dál…

Myslel jsem, že je dočista vyholená, a není to tak. Tu a tam se kštice objeví – shluk několika keřů kolem vyššího stromu, do toho chmel – a je vystaráno. Slavík tam sídlí!

Velkou výhodou tohoto chytání je, že mě ptáci neznají a naletí. Ovšem pozor! Pokud to není nějaký fištrón přesídlený, což se stalo právě dnes na jednom z míst. Sklopky jsem připravil, ale zapomněl doma, už se mi z práce na druhém konci regionu nechtělo se vracet. Zbyla mi zase jen síť, dvanáctimetrová šílenost na nesmlouvavě úzké příkopy. Pokaždé jsem si zatím poradil a jedinou odezvu nevzdal.

Hraji přes Klenici k pásu keřů a přeji si, aby se nic neozvalo. Nedostal bych se tam totiž a ve svízeli a kopřivách se svlékat nemíním k přebrodění. Kolem všude drčí mladí rákosníci, většinou zpěvní, jak jsem otestoval vzorek v síti. Poslouchám druhý břeh napjatě. No, ksakru! Samozřejmě, že se slavík z těch míst ozval. Nechám to po žních a přijdu od trati z druhé strany. Pak ale přijdu u auta k soutoku, kde potok od vsi je docela na suchu. A Klenice, jak vidím, má na dláždění vody po kotníky! To je tedy opravdu zlé, voda v krajině chybí. Já ovšem současně zjišťuji, že na druhý břeh by nebyl zase tak veliký problém, a už to realizuji. Chystám ve vrbině ulici a těším se, až si do koleje v obilí lehnu a zavzpomínám na Michala Tučného. Připraveno, hraje se, uléhám k snění.

Slavíka slyším, ale nechce se mu. Hodina pryč, načal jsem druhou, kroužkuji mezitím jeho mládě. Ne, toho nechytím. Mám ale nachytáno odjinud, jsem spokojený. Na předešlém místě, díky vytrvalosti a taktice, jsem vychytal všech pět mláďat. Je to, jako kdyby člověk okroužkoval hnízdo. Předtím dva pelichající samci, jednoho jsem tedy chytal šíleně. Létal hlubokým příkopem, kde bývala voda a nahoru nad linku se mu nechtělo, když má díry v křídlech. Nápad, realizace – a už se může kroužkovat! Trefil spodní kapsu.

Slunce svítí od plechového města, moc času nezbývá. Když slyším slavíka pokřikovat, není to dobré sdělení. Nakonec na zadní tyči se kapsa zatřepala, vyhráno ale zdaleka není. Jsou tu rákosníci, může se chytit zase i slavičí mládě. Slavík je ale pohledem zdálky kratičký a odrbaný, je vyhráno! No – a samozřejmě – má kroužek odkdysi! Doma zjišťuji, že přesídlil z lesíku nedaleko, z tradiční lokality, kde byl chycen stejným způsobem v roce šestnáct. Nevěřím, že se mu zkušenost nevykreslila.

Krásný výsledek. Je čas, vydat se napříč kotlinou domů. Bylo to zážitkové.

V poledne jsem byl hotov s prací na hřbitově, přehodil nářadí za náčiní, a od Vlčího Pole podjel region do jižního pobřeží Klenice, mezi Řepov a Mladou Boleslav. Líbily se mi tam kdysi při putování k prameni Klenice dva křovité lemy, a tak jsem šel sítí – zkusit, co se chytí. Kdybych byl býval měl sklopky s sebou, bylo by vše radostnější, ale zadání pokusu nedávno vystavěného, znělo přesně takto, nešlo uhnout. Cílem bylo v konci první dekády července, kdy jsou obecní slavíci již notně rozpelichaní, zkusit, jak moc odvážní budou v obhajování teritorií. Proto jsem vybral oblast, kde jsem nikdy nechytal.

První zjištěný se upískl, takže jsem si hned poznamenal, že chytám samečka. Úzký prostup v pásu keřů, vytvořený sjezdem cesty, přeletět nechtěl ani náhodou. Za divení cyklistů jsem tak strávil jistě půlhodinu a musel sáhnout k improvizaci. Ulička, proseklá v konci křoví, už úspěšná byla, tam slavík odvahu udržel.

Teď ten pokus ještě ověřit zkouškou jinou. Měl jsem štěstí, našel jsem kus dál v pobřeží ještě jednoho. Situace se opakovala, takže jsem zapsal – že ověřeno, a jel bych snad i domů.

Lávka přes Klenici je i pro auta, uvítal jsem to a hned za ní na druhé straně zastavil. Křoví nebylo ideální, ale v tuto dobu už jsou slavíci „všude a nikde“. Nakonec, těsně před odjezdem, jsem zaslechl odezvu jinou, ale též slavičí. Tak jsem natáhl potřetí, znovu do cesty „pro srandu králíkům“. Cyklisté, potkají-li se takto na trase s něčím neobvyklým, většinou pozdraví, a pak se ještě ohlížejí a já si domýšlím téma jejich diskuse. I tady bych se „uzdravil“ k lidem, především ale proto, že jsem tu tvrdnul fakt dlouho. Jinam síť dát nešla, slavík reagoval metr od ní z hustého osamoceného šípku, už bych to nejspíš zabalil.

Pak mne napadlo změnit údernost zdroje i jeho místo a vyřešení záhady přišlo hned. V síti visel mladý dorostenec, nejspíše už čerstvě na vlastních nohou stojící.

Vydal jsem kroužek a mohl balit. Juvenilního slavíka mohu klidně podle naměřených hodnot určit do pohlaví, u většiny to spolehlivě jde. Když jsem mu rozfoukl peří po bocích, kde se šat vyměňuje nejdříve, už mu tam v pruzích rostl kabát do Afriky. Jako poslední přepelichají tváře, to už ale budou prázdniny v kalendáři hodně uchozené.

Mám radost z návštěvy míst, která jsem načtená v terénu neměl. Nejsou výrazně elegantní, ale třeba louka v nivě – ta se mi líbila dost. Kvetl krvavec – no, a nechyběli tedy modrásci! To potěší.

Než program ve Lhoticích skončil, přišla moje chvilka. V hnízdě z mosazi byly rozloženy pestré acháty, které bylo třeba pro dosažení třpytu polít vodou.

Bratři Brožové překvapeně koukali, co se s dárkem bude dít – a to už jej voda z Kněžmostky uváděla v třpyt. Poslední moje věta byla ujištěním k panu učiteli, že je mi velikým vzorem v přístupu ke krajině domova. I tady na setkání tichým hlasem opakovaně varoval, že můžeme krajinu ztratit zlým zacházením!

Bude mu devadesát devět let, ale hlava běžela na plné obrátky i na tomto setkání. Takových lidí mnoho už není, je vskutku „ze staré školy“. Zvláštní, jak tento muž formuje moje kroky. Není nic víc, než obyčejně odvážný, přímý. To dnes už v této společnosti znovu tak bolestivě chybí. Jeho čas snad ještě poběží, ještě by měl tady být. Za odměnu, ze spravedlnosti.

Nechci zde dnes už psát víc. Jen možná doplním – kdybych se do Lhotic vléci měl celé dopoledne – šel bych tam s přáním na každý pád. Tolik mi na všem záleželo…

Studuji nyní tento druh intenzivně. Mám nad ním tak sotva polojasno – a to je stav, který mi příliš nevyhovuje. Tak zoufale málo toho o nich víme! Dřív, když jsem začínal s kroužkováním, bylo velkou náhodou chytit slavíka tmavého. Bylo to vždy na jaře, v úzkém časovém výměru, kdy přes nás táhli do svých hnízdišť. Podobně to mnoho let přede mnou znali i ptáčníci. Dnes je situace jiná, a dokonce umíme tyto slavíky chytit i v létě na tahu do zimovišť. A dokonce zjistit v době hnízdní! Jsou to právě letní odchyty, které otevírají zrak a konečně po krůčcích posouvají dál. Předně, mne prověřují v určování věku, což je někdy opravdu tvrdý oříšek. Zvykl jsem si za ta desetiletí se slavíky obecnými, že určit už musím každého, u slavíka tmavého je to však složitější. Postup, užívaný u předešlého, tady moc neplatí. A jako ve všem – víc jedinců třeba zažít! Pak se snáz podaří i ptáky složité usvědčit též. Pomohly mi zkušenosti z Polska, i zástihy zpod světla v horách, ale nejlépe se určuje v klidu za letních svítání „doma“. O určování ale dnešní vstup nebude, i když na jednoho přetěžkého z loňska jen tak nezapomenu. Pomohl skrytý znak, který se opozdil z procesu pelichání, a vše bylo najednou s razítkem. Kdybych jej viděl u někoho z fotky, šlápl bych nejspíše vedle. Ještě teď mi přebíhá po zádech mráz z toho léta.

Slavíci tmaví, kteří nejsou naši místní (skoro všichni), přes nás (někteří) táhnou k Africe. Snosil jsem si včera večer všechny dostupné materiály, které k druhu mám a natěšeně se do nich potopil. Mám to totiž tak, že hlava je nejpřístupnější vždy s odstupem času, když přispěje vyhecovanost. A protože se letní chytání blíží, motivace houstne. Mezitím myšlení nasbíralo podněty doplňkové, které se občas postarají, že pročítám-li švédskou studii o geolokátorech, sňatých ze hřbetu dvou navrátilců před lety, najednou vidím zas dál. Chápu, co dřív pochopit nešlo. Jsem člověk, který má nad sebou značnou trpělivost – hlavně pro nespěchání, proto jsem s tématem vydržel „ubavený“ tak dlouho. Vím, že přesně toto jsou konstelace, kdy mohu opravdu na něco přijít. Je až k neuvěření, kolik cenných informací lze z podobných studií, ale i z výsledků tuzemského kroužkování, číst. Přebíhat k fotografiím, lovit v poště od kolegů, i ve vzpomínkách. Podezírat se, ťukat na čelo, i jej brát do dlaně ve chvíli prohlédnutí. A nádherné otázky jenom prší! Táhnou přes nás i ptáci ze Skandinávie? Jak letí mladí, jak to mají staří, zkušení? Jak si to stojí v porovnání s chytacím kalendářem, co mám již z nocí docela pěkně popsaný? A co tmavý slavík od Býčiny před lety z pětadvacátého, který měl křídla ještě mírně vykrojená? Byl opravdu místní, nebo s tím přiletěl?

A mohou létat s procesem nedokončeným? A co ti mladí? Ti mohou pelichat drobné peří po cestě? Jak si to stojí proti výsledkům Williho Bergera, který z Hiddensee data odletů poctivě vypisoval? A co na to skvostný výsledek mladé kolegyně z Teplického předměstí v Bílině? Je v zákrytu? Švédský mladý slavík na přímém tahu! Co další jiný mladý, z Tsavo? Od Jirky z východu Čech? Další klika jako Brno! Co ptáci od Vidlaté Seče, pobývající v místě řadu dní? Máme v čem se potápět, konečně i naší centrále výsledky přibývají. Až k tomu připíšeme polského ptáka se sebraným a přečteným „batůžkem“, bude zas přihořívat. A to jsem dnes vůbec nenašel odvahu zmínit přímé křížence! Už jich pár také je. Kam tihle bastardi letí, když zimoviště zmatených rodičů jsou tolik odlišná? Tak tady bychom štěstí potřebovali ještě mnohem, mnohem víc…