Téma, které tu několikrát už bylo. Netýká se slavíků, ale jejich krajiny. Už se toho totiž z jezírka příliš nevytěží, prohlubováním jsem došel na jíl, který je fádní. Ještě obsah haltýře – ano, tam sediment z většiny zůstává, nechám jej pro nějakou napínavou chvíli s dětmi. Střípek jsem našel včera poslední, a když jsem jej oplachoval a vložil do kolekce, myšlenky se sebraly a šly zase cestou proti proudu času. Nebráním jim, bývá to zajímavé.
Máme štěstí – my, z éry plastové, že dřív prostě hospodyně, když už nádobí páchlo tak, že nešlo pro nasáklé chutě umýt, rozmlátily jej a hrnčířský kruh se roztočil pro nové. Máme štěstí, že materiály odolaly staletím a spraš vše mateřsky zaklopila. Mám štěstí, že bydlím, kde bydlím – a okolí, že bylo podobné. Některé kousky sem totiž zcela jistě přišly nedávno se skrývkou pro bytové domy nedaleko. Je to však pořád jeden Kněžmost, jedna kotlina. Jsem připraven, až najdu zapáleného dobrovolníka, nechat depot detailně vřadit do linky času. To žádný muzejník neudělá, mám to vyzkoušené. Leda se vám dost věcí poztrácí. Najít budu muset nadšence jako jsem sám. Který nad tím užije i radosti. Vím jen z předběžného prohlášení (když se určovala keramika Keltů), že století v tom je pochytaných až neuvěřitelně. A to nepočítám kamenné industrie, to by se nám to koukání do dálky ještě pořádně protáhlo. Krajina kolem Kněžmostu je nepochybně po okraj nasycena chutí vypovídat. Poznat to lze i z této kolekce, z tohoto sběru.
Olšový haltýř se asi časem rozloží a zmizí, ale jsem rád, že právě na mé úsečce pobytu tady, mohl jsem momentku uvidět a nechat se ovlivnit v uvažování. O mnohém. I proč tady jsme zrovna my, a jak se k Zemi chováme. Já jsem si vybral živé téma – ornitologii, ale dobře vím, že i tento dějepis je zajímavý. Zajímavý, když se dovede podat. A mne jej za všechny učitele doučila krajina domova. Tentokrát ovšem záživně, napínavě, nezhmožděně, uvěřitelně. To se pak člověk na každou hodinu další opravdu těší!
