Než program ve Lhoticích skončil, přišla moje chvilka. V hnízdě z mosazi byly rozloženy pestré acháty, které bylo třeba pro dosažení třpytu polít vodou.
Bratři Brožové překvapeně koukali, co se s dárkem bude dít – a to už jej voda z Kněžmostky uváděla v třpyt. Poslední moje věta byla ujištěním k panu učiteli, že je mi velikým vzorem v přístupu ke krajině domova. I tady na setkání tichým hlasem opakovaně varoval, že můžeme krajinu ztratit zlým zacházením!
Bude mu devadesát devět let, ale hlava běžela na plné obrátky i na tomto setkání. Takových lidí mnoho už není, je vskutku „ze staré školy“. Zvláštní, jak tento muž formuje moje kroky. Není nic víc, než obyčejně odvážný, přímý. To dnes už v této společnosti znovu tak bolestivě chybí. Jeho čas snad ještě poběží, ještě by měl tady být. Za odměnu, ze spravedlnosti.
Nechci zde dnes už psát víc. Jen možná doplním – kdybych se do Lhotic vléci měl celé dopoledne – šel bych tam s přáním na každý pád. Tolik mi na všem záleželo…
