Některých věcí si ve výzkumu cením nad jiné. Pokrok v poznávání slavíka tmavého uherského je jednou z nich. Co to je za ohromná selhávání, když vzniknout má smíšený pár? Co to je za mizérii v mapě, když pták neletí do míst, odkud pochází? Odpověď nemám, ale hledání to je vzrušující.
Na 26. květen 1992 si už nedovedu vzpomenout, ale tam se tehdy ukázal první zajímavý. Kroužkoval jsem při chytání slavíků obecných i samečka slavíka tmavého a dnes vím, jakou bylo chybou objev nesledovat. Ten rok byl ale příznivý a 16. června jsem na hrázi Nového rybníka u Koprníku, zarostlé v tu dobu hustou buření a boulemi vrb, chytil jiného toho druhu. Dokonce v páru se samičkou slavíka obecného, při krmení mladých! Ani tady jsem však zjištění nedovážil a po okroužkování páru z míst odešel. Tam mne chtěla paní Náhoda konečně odměnit za čas a námahu, specializaci věnovanou. Nevím dnes vůbec, proč jsem byl hluchý. Když ovšem s tématem dál a dál pracujete, nabídky chodí. A další opravdu přišly. Toť dobře, protože do časů těch, už paměť dosahuje lépe.
Stará Metuje u obce Starý Ples poblíž Jaroměře, a Víkendový výzkumný tábor ornitologů. Běží druhý den setkání lidí stejného zájmu. Po prvním dni monitorovacím, s večerem veselých kalíšků i skvostného vyprávění. Člověk je šťastný za podobné chvíle, že vůbec kdy byly. Ráno se mnozí chystají právě k Metuji a úkol mám na bedrech – seznámit sešlé a sjeté se slavíky. Hostitel vypráví, kde zjara zpívali, vytahuji sklopky a rozjíždím koncert. Dívají se u řeky od topolů, z cestičky pro jejich polobotky, obdivně hodnotí první úspěch. Z křoviska vynáším slavíka a vyprávím, o čem z něho číst. Nikdo v tu chvíli netuší, že příštích pár minut se bude psát velkými písmeny.
Dalším místem, určeným k prověření, je málem směšný lesíček kapkovitého půdorysu, v louce, řece nadohled. Hledám si okénko, kudy vstoupit, pastičky přichystané v ruce. Letní ticho je tísnivé, května je akorát posledního. Podrážkou boty „dělám zrcadlo“ a líčím. Na konci lesíčku průchodem zevnitř natahuji druhou, a než vrátím se k veselé společnosti, která stran sjezdu navýšila početnost, dívám se po první, že takhle nic nenachytá. Je sklaplá, síťka na dálku hlásí, abych ji znovu nalíčil. Ještě, že jsem ji nenadzvedl! Chytil se slavík, věřit se nechce. Jde o slavíka tmavého, a protože v dlani mne začíná hřát, dívám se do peří na břicho… Příběh by zabral celý dnešní den, musíme dál, někde jej na blogu lze najít.
Uteklo hodně času, s výsledky zajímavými právě ke křížení. Naučil jsem se poznat přímého potomka těchto párů, nakreslil znaky pro určovací klíč.
Pak přišlo Mnichovo Hradiště a klasické chytání na hnízdišti. Dařilo se slavíky pochytat z hnízdního páru, už bych byl síť čerstvě zbytečnou málem zabalil. Nic už v ní není. U tyče v pastičce odložené a dlouho netečné, poskakuje pták. Vím, že tam před chvílí ještě zpíval. Lovím jej zpod stanu a divit se nestačím. Slavík tmavý! Kdybych jej nechytil, nikdy bych nerozpoznal, že něco takového se může v místě vyskytovat. Musel zpívat zpěvem slavíka obecného, proto mne popletl! Kroužkuji, měřím, pořizuji bídnou fotografii.
Roky jdou dál…
Je už desátý nového století. Je dvaadvacátého máje.
Červenská kosa je ve vrbinách promáchaná po lijácích, ale slavíci zjara přiletěli, třeba je schytat. Práce jde od ruky, ptáci jsou noví a neznají mne. Zdá se ovšem, jako by tu ještě jeden někde byl. A měl jsem pravdu, už poskakuje v pastičce! Kdyby se choval podle předepsání, po zpěvu bych ho poznal okamžitě. On ale ne. Tak se s ním fotím a pouštím jej žít…
Za pár dní na to, odjíždím podívat se za zpěvem slavíka tmavého k Turnovu. Do míst, kde Žehrovka přitéká do Jizery. Do slepého ramene řeky, odtud je zpravodajem pták hlášen. On tam opravdu je, a dokonce zpívá! Zpívá podle předpisu, tak to mám být. Chytit ale v nevelkém prostředí nejde, dopoledne je pryč, uběhlo, a zklamaní zpravodajové odchází za povinnostmi. Ne ovšem já. Místo je fascinující temnotou, obřími kmeny v tlení, liánami chmele. Mám provinění skoro od začátku. Jedna z pastiček byla sklaplá, a jist si nemohu být, zda léčku pták neprokoukl. Svádím to později na nepořádek kolem, který ji mohl aktivovat, ale slavík v tom místě není, prostě už nikde není. Přišel večer, hladovím rád, celý den v naději ilustruje určitě dostatečně, jak to u mne přečasto funguje. Alespoň vedle u řeky zdravím se s vodáky, prohlížím oblázky a hlavu mám jenom pro slavíka. „Divný“ – je pro něho dost slabé slovo, vždyť se tu za celý čas neozval! Natažena je dokonce příčná síť, dobře přes třetinu komáří tůně, a krom pěvušky nechytla nic. Přehrávka je vysílená, jsme si teď podobní. Vodou z Jizery si už po kolikáté ovlažuji rty, a když je chvílemi neuhlídám, voda mi mizí v krku. Nikdo to ale neví, hlava to nepostřehla a v řece vidět až na dno. Při jednom postávání po straně sítě v poli, náhle zaslechnu hlas, který je pěvušce vzdálený na kilometry. Z černého bezu, hned u přehrávky – tedy u sítě! A pak už při zemi, na tyči vzdálené, se prohouplo tmavší tělo a u mne kouří se od bot. – Jo! Půlnoční zpěvák se dostává pod kontrolu. Kde byl a jak je to všechno možné, řešit budu po cestě domů. Je půl hodiny po osmé večerní. Dopíjím Jizeru, slavíka pouštím a s místem se konečně loučím.
Nedávno, začínající moravský specialista na slavíky, k překvapení – tentokrát jeho, namísto slavíka obecného, chytil tmavého. Místo jsem mohl poznat před pár dny, kdy jsem měl úkol pro záměr jiný. A přestože ode dne kroužkování uběhlo dvanáct dní, slavík tam stále zpívá! Ukázal se v celé své zajímavosti, ale chytit se žádným ze způsobů nedal. Byli jsme krátcí. Hlavou mi nad vysušeným propojovacím kanálem v buřeni táhly myšlenky, jak snadno pořád jsme k oklamání. Jak slavíci tmaví taktizují. Jak se z chyb dokáží bleskově poučit, jak čeká nás cesta určitě zajímavá.
Co k tomu říct tady závěrem?
Slavíci jsou mnohorozměrně fascinující. Modráčci tundroví z Krkonoš. Modráčci středoevropští z našich rákosin. Slavíci obecní – praví králové májů!
A i ti tmaví, kterým mé věty uznání, v hlubokém obdivu dnes patřily.
