Drobný problém s tabulí na výšině u Bítouchova mne vrátil po čase na místo. Stačil jsem si v těch pár minutách všimnout, že v budce krmí mladé vrabci úpolníci. Tak přeci to bydlení ještě někdo na jaře našel tady o samotě, kde jsou sotva dva stromy.
Je tady zajímavě.
Pak ale mizím a řešit chci dluh od posledně – ještě jednou navštívit Dalešice, kvůli hlasu, který se mi moc nezdál. Jde o místo, kde měl zpívat prve slavík tmavý, proto obezřetnost. Ne, není tam, jen řeka je jiná. Jinak krásná. Unáší poztrácené květy vrbin, je v pilné službě a já mám zase už problém končit. Stál bych sí dlouho. Nemluví, ale vlastně ano! Samozřejmě, že mluví. Řečí, které už pár pěkných let rozumím.
U auta zkouším hrát slavíka, protože hlášení od kluků obsahovalo na plácku obecné slavíky dva. Je ticho, jen nad cestou přeskočil rezavý pták. Už tahám síť, doufám, že cyklisté mají teď přestávku, jinak jsou v síti. Dřív tam je ale slavík, úplně tichý, jedinkrát se neozval.
Jestli proto, že je tak drobný? Spíše však pro „vysoké datum“.
Odjíždím ve spokojenosti. Asi jsem usnul a odbočku na Podlázky u Boleslavi minul. Jdu tedy na dluh jiný – zahrádkářská kolonie pod Kosmonosy. Ve vršku cesty jeden je, nikdy jsem takto hloupě nechytal. Jíl je tak vytvrdlý, že tyče pořádně nestojí, jedna jakž takž, druhou při plotě držím. A je mi do smíchu. Lidé za plotem grilují, divadlo nabízím obří. Mají tam zelenou plotní rohož, ale na scénu vidět je. Slavík je naštěstí „ostrý“, zpívá mi hned u ucha při levé ruce, jen do té svěšené záclony vletět. Nevletěl, tedy až potom z druhé strany. Balím, kroužkuji, odjíždím rychle – směr podlázecký jez na Jizeře a jeho houfy lidí u vody. Jedu k čističce, loni jsem se k ní nedostal. Nádherná jizerní louka se chystá k výbuchu, ohniváčci po šťovíku rovnají mladičká křídla do sezóny. Jdu na to. Po straně u řeky není nic, keře jsou na půdorysu ugumovány – vymalováno! Přes louku už ale jednoho slyším a chystám sklopku s podporou. Zbytečně, vůbec ho nezajímá. Pak tedy další z šílených instalací, přímo do cesty, s keři od sebe vzdálenými. Sem, jestli ho vylákám, stane se zázrak! Nakonec vylákal, a věřit se mi nechce. Slavík je nádherný, bíle přizdobený, mohutný, s hodně olítaným kroužkem.
Naprosto neznámým, série nízké. No, a na hlášení se můžete podívat, je z luxusních!
Prémie za houževnatost. Dosud nejlepší důkaz pro odlétání mladých z oblasti, včetně časování. Na místě okroužkování u Prahy jsem nedávno návštěvou byl, jde o punkt na pěnice černohlavé.
Jdou kolem dva mladí lidé a já je seznamuji s tím, co tu dělám. A nyní jim vzkazuji: Druhý slavík s kroužkem (ten, kterého jste viděli v ruce), byl kroužkován v místě kolegou předešle. Patří rovněž k starším, označen byl ovšem loni.
Přeji všem – pokud možno – laskavý čas. Je k němu solidně nakročeno, tak příležitost čapněte a žijte!
Blog vám příště nabídne z odchytů další zajímavou věc. I na fotkách.
