Někteří slavíci z okroužkovaných prošli výzkumem v tichosti a spíše jen tak. Jsou ale jiní – dalo by se říct – slavičí osobnosti. Není jich málo, vůbec jich není málo.
Slavík na obrázku byl vyfocen 25. 4. 2013 v západní části vlakového nádraží města na Klenici, kde při okraji náspu zazpíval na rozloučenou. Hnízdiště totiž zaniklo, drážní těleso bylo očištěno. Našel jsem ale ptáka nakonec jinde, kam přesídlil. Poznat byl podle zvláštního zpěvu. Úvodní sloku začínal stoupavým úvodem podle předpisu, ale nejspíše oslněn sám sebou, u krešenda už zůstal. Protáhl jej sice do neskutečné délky a vystupňoval hlasitost, ale jako by nezbyl dech pro následné kombinace, produkci poté uťal. Žádný jiný zpěvák na povodí podobného nic nepředváděl, nelze však o něm říct, že mistrem byl by špatným.
Obsadil nově pobřeží u stavidla pod Továrenskými nádržemi, kde padající voda voněla po rybářském štěstí. Z časů, kdy jsem tam jako kluk žmoulával těsto na kapra z toho nejtvrdšího chleba. Kde pod starými akáty, co už tam nejsou, našel jsem první svoji slavičí snůšku. Pro kroužkovatele ze Všeně od Turnova. A díval se, jak to dělá, jak kroužky obřadně zavírá.
U toho „Továrňáku“ jsem v přepevném rozhodnutí dal tehdy své slovo ornitologii a udice namotal naposledy. Teď mne sem zavedl slavík, kterému pár keřů v pobřeží nakonec postačilo.
Bylo mi při chytání zvláštně, vzpomínkově.
