Příběh

Žádné komentáře u textu s názvem Příběh
Když jsme dozastupovali na Metalovém sympoziu českou kovařinu plastikou továrníka Svobody (vestibul Klaudiánovy nemocnice), odměnou nás poté vynesli. Ne, ze dveří, do vzduchu!
Protože jsme si „mohli říct“ (kolegové chtěli vidět hlavně město), zamířil se mnou pilot nad slavičí krajinu. Nebyl to pro něj problém a tak jsem mohl uvidět kraj mých chytání, doteků s časem.
Nešlo to, ale vydržel bych pod mraky do poslední slzy benzínu.
Ruce sice utahané od týdenní bitvy s časem, ale oči, ty se pod křídla k houštinám jen usmívaly. Když jsme po syslím trávníku přijeli ke kolegům, výjimečně jsem byl tichý. Můj život je totiž jedno veliké rozmlouvání, a přestože nevyslovených, i tady bylo „verbálních výměn“ rozhodně nad limit. Vzájemně tichých. Jenom ta rýha Nedbalky pod kšiltovkou sokolích skal, co to bylo za nádheru! Od Krásné vyhlídky jsme k ní poupadli. Viděl jsem cestičky uzounké v trní, kde nedozněl snad ještě praskot klacíků od líčení. I pocit strachu, že zítra tam křoví už nemusí být. Slavíci, trnky, babočky i střapce hvozdíků…
Kout i já moc dobře víme, že samozřejmost to rozhodně není. Život je ohromná věc.
A tak na letišti mlčím a myslím na viděné.
Slíbil jsem vybrat nějaký příběh, tak tady je.
Mohlo by to být na rekord v knize příletů, kdyby to dneska vyšlo – říkám si, když brzdím ve svahu Dolců, na dohled Příhrazských skal.
Tam někde vzadu je Březina a u ní Žabakor. Tam ale nechodím, neznám to místo.
Už scházím k prvnímu hřebínku trnek při cestě k Nedbalce. Kdybyste scházeli se mnou, neunikli byste příběhu o uzdraveném slavíkovi, který svou přítomností mne tady rozzářil. Upraveností, když před rokem vypadal strašně. Jak vůbec dokázal přežít a přiletět, nepochopím.
Nic se tu ale teď neozývá, jdeme do sektoru „II“.
Ten je za potokem, na svahu protilehlém.
Z trní zde vznikl za léta svobody rozlehlý dóm, lišky sem snášejí vykradené kurníky od Hoškovic, kluci tu vysazují „kytky“.
Nastoupal jsem krpálem bez pár metrů pod mraky a přehrávám. Nic. Kdepak, je brzy, to je jasná věc.
Jdu ještě na konec, sednu na šutr, co ohromný z pole do křoví vyklopili, a budu se kochat. Přemýšlet o tom, co tady dělám, proč tolik času zálibě věnuji. Vždyť to je pořád dokola, co na tom ještě hledám?
Až se mi rozbušilo srdce vztekem z hloupé úvahy. A řádně mi naložilo, že se prý nezklidní, dokud se neomluvím. Udělal jsem to především v obavě. Kdyby to se mnou seklo, kdo by mne tady našel. Dokázalo si vybrat příležitost a vydírá.
Fialky už vychystaly lístky, brzy se suterén prosytí vůní. Přestože na mnohých místech jinde kvítky nevoní, tady jde opravdu o violku vonnou.
Přetáhl drozd s úlekem v polohlasu. Ještě snad zahraju, když už tu jsem.
V křoví jsou tři staré jabloně, utopené. Na kmeni prostředním dá se i posedět, sehnutý promlouvá o sesuvu svahu. Na šutru už to záblo. Pouštím spíš pro sebe poslední skladbu a brzy půjdu. Jak úplně nejlíp už neslyším, nevěřím si. Nebo jsem opravdu spíše moc chtěl a na jabloní lavičce mne obklíčily halucinace. Z odposlechu.
Pěvuška doskákala úplně k jabloni a diví se, co tu dělám. Směju se na ni, jak je „vrabčí“ a co je na ni modrého, jak příjmení napovídá. Nic.
Úsměv mne ale v momentě přešel, snad jen pár metrů ode mne se ozval až ryčný zpěv. Slavík! Tak přeci tu už je! Pták okamžitě ztichnul. Nešlo neslyšet, jak spadla mi čelist a on se polekal. Roztřásly se mi ruce. Kdyby nic – věděl jsem, že už je zapsáno! Přehoupli jsme se tím do první dubnové dekády, v zápisech příletů. Konečně! A možná, kdybych přišel včera, že už tu byl.
Tak teď ho ještě chytit. Zaječím tunýlkem vylézám k tašce, kde už do sebe pastičky strkají, která že půjde první. V krabičce s červy, tam tolik elánu není. Mají to přesně naopak.
Vybírám místa nejblíže zjištění, motyčkou obrábím plácky, zem voní neskutečně. Odpočatá. Sítě se tady použít nedají pro velkou buřeň, především ale pro úhel naklonění. Musí se poctivě sklopkařit.
První kontrola – nula! A tolik jsem si věřil. Druhá a třetí taky, na čtvrtou už nechci jít a propadám panice. Do večera mnoho nezbývá a odjet bez kontaktu, to nepřežiju. Vždyť tady zítra nemusí být!
Pták dál nemá zájem, myslím si, že je zkušený, že mne už zná. Taky se začínám bát, jestli náhodou okrajem neutekl a já tu shrbený nedělám šaška.
Nakonec se alespoň ozval tichounkým zacvakáním. K čemu mi takové je. Budu se muset za volantem víc krotit, pojedu rozmrzelý.
V zoufalství měním u jedné sklopky nástrahu. Červům nevěřím, i když nevím proč. Motyčkou vyhrabuji drobné drátovce, kteří mají barvu osmahlých tyčinek k vínu. Na drátky se jim nechce, na rozdíl ode mne už věděli proč. Plížím se tunelem odraný k východu, kontroluji ostatní – a nic. Ještě tma od kopců nepřichází, ještě je čas. Kontrola asi sedmá, nikdy jsem u pastí tak dlouho nešachoval. Ovšem ta u jabloně má najednou „stan“! Může být ale pod síťkou k večeru docela cokoli. Kromě lišky, ty ze mne radost velkou nemají. Musí trčet v brlohu, když večerní chodníček dávno volá.
Tak, je to přeci jen slavík, paráda! Lovím ho obezřetně, aby mi neutekl a ještě, než prohlídnu jej, cítím na noze kroužek. Číslo vůbec neznám, navíc je „olítaný“. Slavíka zdržovat nechci, po tradiční proceduře ho posílám pod větve. Jsou nádherní první slavíci, staří, hebcí, zářiví a krotcí. V dlani se krčí než aby utíkali.
Čekám pak na výsledek hlášení, a když přichází, jsem mile překvapený. Kroužkovali jej u Žabakoru manželé Klápšťovi o akci CES, měli ho v ruce hned několikrát dokonce meziročně. Ve sklopce ale nikdy nebyl.
Jarka Klápště působil léta na ornitologickém institutu v Melbourne, v emigraci. Už nežije.
Zde ovšem vede procítěnou řeč o slavičím výzkumu na výstavě v MB.
Proč přesídlil slavík od Žabakoru jako starý, když slavíkům odér čekacích pytlíků při chytání moc nevadí? Místo u rybníka je na samém okraji rozšíření druhu, spíše už za ním. Tam se přítomnost může „vlnit“.
Pravda je ale jiná. Celé pobřeží bylo vykáceno pro technickou záležitost. Proto odletěl a oni se s ním už nesetkali. Já ano a dokonce v časovém rekordu, jenž platí dodnes!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.