Přišel hezký mail od čtenáře v zahraničí, až jsem byl překvapený, co vše se vyloví v éteru. Honorář za sdílnost i odraz let, po která slavičí blog běží.
Hlavně pro něho sděluji, že uslyšet mne bude moct, jak si přál. Po letech promluvím k posluchačům z boleslavského rádia, jež se jmenovalo podle místní řeky a dnes podle toho, co vám v éteru umožňuje telefonovat.
Mám radost, že půjdeme zas pod červené světlo po čase, jak bývalo na začátku. Jako by se roky uměly na chvíli vrátit. Kdy lidé telefonovali a vznikaly momenty až neskutečné. V pořadu primátora třeba moje drzost na otázku – co bych udělal, sedět tak na jeho židli. Nebo nabídka žebřiňáku v popleteném pořadu. Dotaz od rozzlobených lidí, proč už někdo nesedí v kriminále za zastřelení orla u Březiny a pak na schodech před budovou zavolání netelefonické, když spolužačka ze školy – Dana, mávala z balkónu se slovy: „Tak dneska jsem tě konečně stihla!“.
Pamatuji začátky, když obě rádia vznikala, řekli mi tehdy: „Počítej s námi, ale do toho druhýho, tohle je hudební“. Vidíte, 9. ledna nového roku po jedenácté hodině se můžeme zase protnout ve vzduchu, přátelé!
Zmínil jsem řeku – ano, mojí a slavičí řeku Jizeru.
Když se o vedrech čerstvě pelichající slavíci nechtějí nachytat, do tůní se vždycky rád vnořím. Doklady, hotovost a mobil zastrčím pod břeh, ostatní nechávám tak. Je zvláštní ten pocit, kdy si vás voda vezme a unáší. V náruči k věčnému dítěti Přírody pokaždé nachystanou.
Postavila se na nohy, ta naše řeka, už zas je krásná! A to všechno mi hlava přidává k tempům. Pod větvemi povislých stromů, kde proudit se jí moc nechce, kde víry se vrací kousíček zpět, jako by předešlě něco tam zapomněla. Provokuje vás myšlenka dostačit na dno, děláte „hřebík“ a padáte ke dnu. Nedlouho tam, ale přeci jen jste z hladiny pryč. Místo je prázdné.
Zůstal bych ještě v tom prolínání a plaval třeba v protiproudu na místě dál, jenomže zvoní mi mobil a mám strach, aby se nezřítil. Volá kolega z Bohdanečského rybníku, že v síti má slavíka tmavého. Říkám mu – Franto, koukej to prohledat na tom poloostrově! Neprohledal, samici okroužkoval a pustil. A co myslíte? Jdu oschlý po cestě kontrolou a první sklopka má slavíka tmavého! To prostě nevymyslíte. Co tu hledal a proč právě teď. Že řeka čaruje? Nechme to jiným. No, ale kdo ví… Vidíte, a to je právě ten moment, jak si toho kdo nabere. Já tomu říkám – štěstí a náhoda.
Jsou ale ještě jiné řeky. Zažil jsem řeku spadaného listí na úzkých uličkách jednoho města. Vítr jej hnal, chvílemi jenom popoháněl, ale už nevracel. Do stejné řeky, dvakrát…? Nechme to jiným.
Viděl jsem řeku motýlů, baboček bodlákových. Tam, kde je nyní náš ptačí park, táhly toho času až neskutečně. A volá mi známý, že před stěnou kanceláře jeho města ti motýli vystoupají, pak zase slétnou a šněrují dál. Ta řeka se tišila. Jak vadlo Slunce, usedali motýli na listy dubů při západním okraji opuštěného lomu a myslili na zítřek. Viděl jsem jim do hlav. A je to tak opravdu? Asi ne, ale líbí se mi takto to mít. Pomáhá k radosti, k dochvilné účasti na společném. Už zavírají křídla! A už jsou z nich uschlé listy kopřiv pro noc klidnější. A já neodcházím. Jakási ruka mne drží v místě – že musím tam být. Slyším i dokonce prazvláštní hlas. Ten, který od klučičích roků mi pomáhal počkat si. Uvidět, zaslechnout i pociťovat. Učil trpělivosti. Vždycky jsem na něj dal a jednou neprohloupil. Vyveden z obtížností, fedrován silou. A tak jsem tam zůstal, dokud se nesetmělo. A potom v tichosti vytratil se.
A další řeka! Ptačí.
Poprvé na Rýchorách a pak na „Českopolské“. A nejvíc v zhoupnutí Jeseníků, když chvíli chvil – jsem si zasloužil. To se též neodchází, nejde. Stojíte v průvanu, ale to není! To hlava by chtěla, vidět to tak. A uvidět víc z toho kolosálu! Nechat si podkopnout nohy přítomným adrenalinem a odletět s nimi. A za rok se vrátit, jak dítě na klouzačku. Pro moment překonání.
A jdou řeky lidí, asi i aut. A řeky odpadků, co táhnou k mořím. Nad všemi potom – a dobré to říct snad právě teď – řeka života.
Buďte pozdraveni. I vy na Slovensku.
