Víc všechno zvažovat, říkal jsem si. Jestli se vyplatí, anebo ne?
Vyplatí se mi vždycky.
Achát, sebraný z cesty Novobydžovska u Skřivan, kde jsme chytali před pár dny slavíky, by mi k radosti stačil taky.
Krásný i ze strany druhé. Je v barvě medu a ohladil jej čas.
Chodil jsem posledně kolem počítače, rozklikával předpovědní weby a český nejspolehlivější nakonec poslechl. On i ten norský šel ve stopách předchozího.
Nevyjel jsem tak do noci a ranní (nádherný) déšť je důkazem, že krátkodobě se meteorologové trefit už umí.
Neprohrál jsem však tím svým nevyjetím.
Vzpomínám na hlas rosničky za zády nedaleko. A musím se smát, ona věděla stejně jako ti meteorologové.
Zlatavý strnad se zobákem otevřeným, čekajícím na déšť jako ta krajina. Cvrčilka zelená, jedna z těch které ještě zůstávají. Prolezla sítí s lehkostí nože v hranolku másla. Nepotřeboval jsem mít ji napsanou na seznamu, nikdy jsem to tak neměl. Když se ptáci nachytají, mám radost, ale když ne, šťasten jsem i z toho pobytu. A třeba ze vzpomínek na sítě plné dřív.
Nikdy času nedovolím, aby mi kazil vycházky. Dost na tom, že na mých nohách běží tak nějak rychleji, než sám bych chtěl.
Vzpomínám na všechny ty tisíce hodin v přírodě. Jediná neošidila. Každá v ruce nabídku zajímavostí, jenom si vybrat. Nemusel jsem v té dlani přehrabovat, bral jsem vždy vše. A neprohloupil. Je ze mne člověk, který se naučil v krajině nenápadné. To zejména.
Ošuntělé? To vůbec!
Utiskované? Jistě.
Dokázat uslyšet její nářek, dokázat dojít si pro nádheru, dokázat svůj čas navázat k jejímu.
Dokázal jsem to! Díky mraveništi vynaložených hodin. Díky ornitologii.
Tak ať se ptáci klidně i nechytají, jen ať tam s nimi mohu zas být.
