Tak se chystám do rachoty…
Končí pomalu dopoledne, slunce už pracuje, budeme spolu. Čeká mne údržba další z dolnobousovských naučných stezek.
Nejdříve zastavuji u druhé, abych opravil můstek nad vodou. Kdosi mu ulomil část zábradlí. Za chvíli je vše jak má být a odjíždím na tu první.
Košili jsem propotil, ještě jsem ani nezačal. To ale nevadí. Startuju motorovou kosu ponechanou ve formě „křovinořez“ tedy s růžicí místo struny a jdu na to.
Železnice na Bakov, která se po čase oživuje, má v polích vyměněný přejezd a přibyly značky. Když bude lidi zas vozit, uvidí naši stezku, která se zčásti podle trati vine.
Je tu tak jako když se člověk vrátil domů. Do míst co dobře zná. Tady jsme na pole v sousedství chodili sbírat drahé acháty jako děti (na fotce vpravo). Galská růže tu kvete dodnes, teď tedy chystá šípky.
Mám vysečeno, úsek, který není možno opracovat strojně. Není krátký, ale baví mne.
Květena chudých trávníků mi je společníkem. Jsem takový cvok, že ty krásné kytičky mnohde obcházím kosou a nechávám v dráze. Nechci je položit. Je mi tu báječně. Nikdo mne nehoní, až práci dokončím, pak teprve bude. A přejedu dál.
V náspu jsou ještěrky a v trávě saranče pruhované.
Je motýlí rok! Letos ano. Je to až neskutečné, však taky než jsem vyjel z Kněžmostu, pořídil jsem na zahradě doklad, který pamatuju jen z mládí. Úplně zmizeli ti sametoví motýli. Lhal bych, jednou v horách před roky v sedle Jeseníků při svícení ptactvu pod křídla. Tam jedna letěla. Fotku jsem tenkrát pořídil bídnou zato dneska? Tak se na toho čerstvého motýla podívejte. A v Kněžmostě!
Úplně zmizely tyto babočky. Ani psát příjmení nebudu, uhádnete.
To mi den nahodilo pořádně do pohody! A teď přejíždějíc k Rohatsku polní nádhernou cestou vyskakuju pomalu za jízdy. I po letech mne to nabudí jaksepatří. Otakárek ovocný na odkvetlé šípkové růži, drobnější sameček, ale nádherně čistý!
Než jsem vylovil foťák, někam se propadnul. První pro tento region! Tak už i Dolnobousovsko. Možná ho lidé už ze zahrad znají třeba od motýlích keřů, ale já si ho připíšu teprve dnes. Hrdost mne pohltila celého. Ne, ještě má krajina neprohrála! Žluťásek čičorečkový – a kdo ví, možná to byl jižní, pořádně jsem ho neviděl. Jsou letos hlášeni.
Jedu dál.
Další a další zastávky na stezce vysekávám, kontroluju mobiliář, jsem s ním spokojen. Vzal jsem tu práci, aby se nestalo, že trasy budou zanedbané a neprůchodné. To by ten nápad víc škodil.
Dvě chyby má však moje konání – neslyším krajinu pro klapky na uších a pro vůni benzínu necítím trávu.
Dnes bylo víc cyklistů než pěších, většinou u tabulí nestavěli. Nevadí to, třeba je dávno znají. A i kdyby ne, dostali jsme lidi za humna na zdravý vzduch a to málo není.
Vysečeno je pedantsky. Jsem na to hrozný, jako u kovadliny. Když vidím trs, že jsem sečením minul, vím, že se vrátím. Je ale třeba mít na hladko zakráceno, potkávám i rodiny s kočárky.
Netvrdím vůbec, že všechny natáhla stezka, cesta je totiž i spojnicí mezi osadami. Je ale dobře, že zase funguje.
Slunce se chvílemi odchází za mraky nadechnout, já toho využívám a po anglicku mizím…
