Vzpomínáte na kropenaté dětství? Článek tady na blogu?
Dlužím od posledně, pohovořit právě o výrostcích, připravených vyletět do života.
Tak dnes navážeme.
Je to významný čas. Uvážíme-li, že u slavíků neexistují žádní „mamánkové“, chvíle loučení přichází záhy. Peří v křídlech a na ocásku právě dorostlo požadované délky, tělo je vychystáno zodpovědností rodičů a svět kolem lákavý. Už si umí potravu opatřit sami, umí přespat na větvi, ví i tak trochu na co dát v prostředí pozor. Potud to rodiče do nich nainvestovali a právě před chvilkou podtrhli čarou. Dál už mladí musí sami.
Rád jsem se vkládal do jejich myšlení, rád jsem se díval do daleka a maloval představy. Není to tak jistě a být ani nemůže. Když jsem se životem ale k nim připojil, chci to tak žít. Aspoň už nebývám v takovém šoku, když je kroužek na jaře prozradí. Když křikne: „Co koukáš, jsem to já!“. Zkušený, dávno bez kropenatého kabátku. S první zvládnutou Afrikou a doma jako pokračovatel! Jako bych psal znovu knížku. Jako bych chtěl zas tam být..
Jsou zvláštní ty kroužky se skupinkou čísel a domovenkou N. Museum Praha. Dívám se na ně, jak zestárly, ohlazené. Hledám tam dotyk mých kleští z minula. I to, jak mi při tom bylo nadějně. A teď vím, že jsem nefandil nadarmo. Dokázal to, dokázala to! Po cestách dočista neznámých, nepředstavených.
Držím to rezavé peří v dlani, prohlíží si mne vyčítavě, co se mu motám do života. Ale já musím, chci znát ty návraty, i když se neudály kvůli mně. Beru si z nich tu vůni naděje dokonalé.
Další a další chytám, z bužírky kroužky odděluji pro každého z těch kropenáčů a je mi dobrodružně.
Přišel čas rozhlížení.
Ať je vám, slavíci školou pokračovací. Vzděláváním, které ať ukončí až ticho srdce.
