Den se vám od rána snaží naznačit, že jestli jste plánovali nastavit si pusu do úsměvu, musíte počkat na jiný! Příliš to neznám.
Jedete autem, před chvílí jste se navíc dozvěděli, že jste divným řidičem, když jezdíte pomalu, auto tím trpí a neprospíváte mu. A pak vám zazvoní telefon. Sjíždím na odbočku, vypínám motor, který jsem měl jaksepatří prohnat a prohnal jsem. Známý hlas na druhém konci má několik úkolů, jeden milejší druhého. Děkuje za Vítání ptačího zpěvu, jak jim to sedlo a že naše pojetí nemá prý obdoby.
Přestože tam kluci jsou i jiní šikovní (a taky holky), jejímu jsem operativně přidělil funkci zapisovatele kroužkovaných ptáků. A vůbec netušil, že to jak ho uvedu, mu málem nedá spát. Pro hrdost, že jsem ho prý nazval kolegou. Nálada se mi pozvedá, jak je to milé, mám pořád ještě to ptačí dopoledne před očima.
Vyberu z těch informací (mám od maminky dovoleno) ještě jinou, radostnou neméně. Snad ještě víc.
Kluk přišel domů a Slavíka z Dubového lesa zažitého dříve s maminkou přečetl nyní sám. S průběžným informováním o postupujících kapitolách. O cestách tam i sem. Knížku si tak konečně doprožil. Důkazem je postesknutí v závěru: „Škoda, že to už nemá pokračování!“.
Má, milý příteli, kolego. A pošlu ti jej na papíře a nově dověnuji. Za radost, kterou jsi na mne tak snadno přenesl. Potřebně. A děkuji ti i za slavíky, to nechci zapomenout…
…
Na Kněžmost se žene noční bouřka. Už slyším rány, jak rozkopla v klikaté čáře obzoru Domousnickou bránu. Ale což! Předchozím zotavený vypláznu na ni jazyk.
Kroužkování a výzkum slavíků je nesmírně cenná a smysluplná činnost. Ovšem – na toto, o čem se Pavle zmiňuješ v tomto článku – na to ani žádné vědecké pocty nejsou dost silné: Na to – naměrovat malého kluka či holku směrem k přírodě. A na to (taková blbost, mohlo by se říct!!!) – nazvat ho kolegou. Dát mu pocit důležitosti, důvěry, ocenění. To potřebujeme všichni a toužíme po tom každý z nás, ať to kdo přizná či nepřizná.
A já ti Alčo děkuju za ta slova.