Dotek léta

Od 4. října je hlášen ťuhýk obecný z areálu jedné firmy nedalekého města. A Gedeon K. se s ním zvykl potkávat po cestě do práce každodenně.

Tento druh pěvce patří k subsaharským migrantům a měl být dávno pryč. To, že na keři vysedává a (zatím) spokojeně loví hmyz po zemi i ve vzduchu je nejpozdnějším zápisem v záznamech ornitologů. Ťuhýka to zajímá pramálo, jak je slavný, ale potřeboval by postrčit k jihu. Aby se vzpamatoval a dobrodružství okamžitě zanechal. Pohled na něj v parčíku působí nezvykle, jako dotek léta.

Chtěli jsme mu dát kroužek už minulý týden a vsadit na náhodu – co kdyby nám ten prstýnek později v čase ještě odněkud „zavolal“? Nepovedlo se a ťuhýk už potom na červíky nešel. Pastičku totiž před jeho zraky prozradila hladová koňadra. A podobně to bylo dnes u sítí.

Na volném prostranství ptáka s vynikajícím zrakem sítě nechytí, jsou vidět. To dvě koňadry, které protahovaly podle dráhy fabrikou, ty se chytly hned. A jako naschvál, před ťuhýkem síť prozradily. Seděl jen přes koleje v uniformním parčíku na zpola opadané sakuře a přišlo mi, jako by si chytací výjev poznamenával za uši. Asi ano, protože se podle toho celé dopoledne choval. Byl jsem mu s dvěma sítěmi k smíchu. Prostě tam nelétal, a když jsem ho chtěl z parčíku přeplašit přicházením, jen se kolem zatočil a seděl hned za mnou. Pak ptákovi došla trpělivost a odletěl do vzdálených bříz. Rehkové kominíčci tam ještě ve dvojici poskakovali parkovištěm a vypadali spokojeně. Ti mají čas a mohou vzácně i přezimovat. Tady se tak prý děje. Takže ti by pro ťuhýka vzorem být neměli.

V autě jsem se nervózně díval na hodiny a vymýšlel, jak příběh zpracuji. Že napíšu aspoň o tom, jak ťuhýk „zimování“ zvládá a jak se chová – vždyť, kdo má kdy příležitost vidět tažné ptáky hluboko v podzimu!

Pak se listí na jedné větvi rozpadlo do stran a klesalo k zemi. Vrátil se, je na větvi. To já taky! Nevím, co s ním. Když půjdu před zraky lidí s visačkou návštěvníka šlapat mezi kosodřevinou v kůře, budu za šílence jako před chvílí. Když to neudělám, mohu se balit, o sítích za tratí moc dobře ví, nikdy se nenechal splašit směrem k nim.

Jdu z druhé strany, rezignovaně. Víc už koukám po lidech, než po vzácném pěvci, který ale najednou dělá chybu. Popolétl na třešničku poslední před budovou, kde už je kolem jen dláždění a lidé s vázankami. Teď, nebo nikdy!

Přeskakuji obrubník, abych dal postupu impulz. Nemohl čekat a vzlétá a dokonce přes koleje! Stará, ultrajemná anglická síť si s ním před keřem poradí, tomu věřím! Vidí ji, vidí na poslední chvíli přec a rád by let pozvedl. Pozdě! K mému štěstí pozdě. To lidem, do té doby poměrně nezúčastněným ještě chybělo. „Návštěva“ šedých vlasů a obdobného vousu s namotaným dalekohledem na krku se rozbíhá napříč kolejištěm a už loví v síti.

Trpělivost růže přinesla! Načekal jsem se, ale nikomu neřeknu, že sklopku jsem měl v záhonku už sbalenu a stejné čekalo sítě. Že jsem to vzdával.

Mám ho! Opravdu dotek léta..

Musíme být blázni – my, kteří takto pohrdáme možností v procesu si vydělat peníze na lepší zítřky. Udržet úroveň, to dnes třeba. Vidím to tady málem na každé dlaždici, po níž lidé kvapí s přidělenými lejstry. A výheň má opodál děsivě chladná! Však se k ní vrátím, však oheň rozdmychám a prchlé doženu! A společníkem mi bude radost, radost ornitologická. A hrdost, že když mne kolega požádal, nešlo-li by ťuhýka chytit a podívat se z blízka, že jsem to splnil. On už si ho teď pohlídá a my už potřebné víme. Pták se letos (někde) narodil a je na první své cestě.

Proč nechce dál, těžko rozhodnout. Není úplně vykrmený, nemocný ovšem není. Poraněný? Ani náhodou!

Snad ztratil mapu, snad se nevyzná a poradit nemá už kdo. To vůbec netuší, co chystá počasí, že se vše změní.

Budu s ním už večer v myšlenkách, vlastně už jsem! A vzpomenu zítra a taky pozítří. Asi i v neděli a v pondělí počkám na verdikt pozorovatele. Jestli ho na keři neuvidí.

Pokud jsme blázni, jak psáno výše, pak ale nádherní!

Netajím se, že bych byl radši, kdyby byl v pondělí pryč.

Poté, co jsme se potkali, záleží mi na něm tak nějak víc. Není pozdě doletět k Bosporu a dál vodním příkopem Nilu, tam už se ohřeje.

Půjdu se večer dívat na oblohu, jestli ta křídla na západním obzoru rozzářeného města nevytuším.

A jak koukám z okna, to už abych šel, začalo to.