Následujících několik dní bude patřit vzpomínání přímo v místech tehdejší události. Na dohled polské hranici, v Orlickém Záhoří.
Vezu mezi zájemce o ornitologii časosběrný příběh, zapisovaný 35 let.
A protože se ke Kněžmostu žene od severu druhá z bouří, ukládat budu řádky raději postupně, abych to nepsal do rána.
Orlické Záhoří si nejde neoblíbit. Nestačilo by to ale k tomu, aby člověk vyrazil do dálky uprostřed sezóny, vrací mne vzpomínky. Byl jsem tam přivolán kdysi za pelichajícím slavíkem tmavým. Chytili ho tam ve skupině pracující kroužkovatelé, kteří oblast sledují mnoho let. Já jsem však úspěšný nebyl a to ani návratem, který jsem podnikl po pár dnech, když jsem doma nemohl usnout v přesvědčení, že vím, kde byla chyba. Neuspěl jsem ovšem ani pak a cesta z hor byla pro mne opravdu mučírnou. Dneska už vím, co jsem podcenil. Je pozdě. Ale přeci jen se chci vrátit. Za hýly rudými, za krajinou. A kdo ví, pozorně místo prohlédnu, co kdyby se tam nějaký slavík skrýval. Jistě, je to hluboce nepravděpodobné, ale maličkou naději, tu si ponechávám.
Orlické Záhoří – od zítřka tedy napotřetí!
A proč zmiňuji to Polsko?
Pravidelná hnízdiště druhu neleží zas tak daleko. Jak se na okraji oblasti rozšíření objevují oddálení slavíci obecní, stejně to budou mít i slavíci tmaví. Pták bude tedy nejspíše polský.
