Je to už dávno, co jsem přišel do boleslavského rádia moderovat přírodu, ptactvo a hlavně slavíky. Vlastně od jeho vzniku.
Jaromír přišel o chvíli později, ale ve studiu jsme si vyhovovali. Uvařil kafe (chodil jsem radši o něco dřív, špatně se parkovalo), nalil vodu do sklenice, aby nevyschlo při mluvení, pořady bývaly naživo. Říkal jsem mu, jestli nás někdo při tom pošle do …, lidi nebyli zvyklí, dopadlo to ale vždycky dobře.
Bylo by to v archivu, kdybysme vše doma na nahrávkách prolezli, těch šílených vystoupení! A pak, pak se to semlelo. Boty toulavý a nápad, doprovodit mne k prameni Klenice.
Musel jsem to spočítat, aby se povedlo dojít do čtyř odpoledních, to byl výměr živého vysílání. A šlo se. Jaromír s námi jako správný šéf, novinář TEPu Honza a hrstka nadšenců u soutoku pod boleslavským hradem.
První vstupy v éteru, první dojmy. U pramene jsme toho měl každý plné kecky, ale stihlo se. Když si reportáž dnes pouštím, naskakuje mi při tom husí kůže. Taková bláznivost!
Neskutečně působilo rádio na lidi, kteří se po cestě připojovali na kdejakém můstku, pan senátor s rodinou, starosta Kněžmostu, síla médií v praxi! Ve Březně nám jakýsi muž vyjel na hnátolamu říct, ať uhneme stranou, že Klenice byla z břehů a neprojdeme. Takhle to žilo. Žilo – to je to správné slovo!
A pak jsem ho potkal v novinách, MB Novinách. Byl jejich šéfredaktorem a já mu dodával svůj sloupek s fotkama. Byla to dobrá spolupráce a rád na ten čas vzpomínám. Pak jsem ho potkal se založenou realitní kanceláří, při výlepu plakátů a nakonec zaměstnaného v politice. Chodil jsem občas k němu na kafe do bývalého kina. Zval mne k nim, ale já už měl všeho pro lidi akorát po krk z komunálu. Dnes už to nedělá ani on.
…………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Přijel jednou, že by mne rád nafotil se slavíky. Většinou podobné nabídky neodmítám a tady jsem ji s chutí přivítal. Nemám obrázky o sobě, když bývám po křovích sám. Hodily se mi a byly perfektní. Precizní je lepší slovo. Pak jsem je v počítači dlouho hledal a nenašel. Odešly kdysi s diskem nezálohovány. Napsal jsem mu teprve nedávno, vlastně bych ten mail snadno našel. Řekl mi, že by je měl mít, jen je najít, že je ale určitě najde, že nemusím mít strach. Že budou. Že někde jsou. Napsal hned druhý den. Poslal je všechny a když jsem mu večer psal, že jméno vždycky uvedu, pokud mi je dovolí publikovat, jako jeden z mála odepsal, že to nepotřebuje. Že to uvádět nemusím.
Tak Jaromíre, až je někdy použiju – a že se tak stane, jméno ti tam dám. Ale blíž už k tobě kamaráde opravdu nedohodím. A ještě jednou děkuju za ten díl potkávání. Znásobil svou cenu.
