Vítejte.
Nebudu roztápět výheň, jdu do klempírny. Práci mám jinou.
Před vraty na převislé sakuře, obléknuté horským plaménkem sedí kos. Spíš kosice. Působí, jako kdyby se jí z rána úplně neudělalo dobře. Jakou měla noc? Loni se někde narodila, mráz na sobě cítí prvně posledních pár dnů. A moc si s ním rady neví. Křídlo povislé, cos po ní chňaplo. Zčepýřená, zahlíží ke dveřím.
V mlýnské zahradě je jablek pořád dost, asi ji neberou. Na fasádě u nás též ještě „pár loků“ psího vína, tak o co jde? Skáče ke mně. Ptačí chřipku nemá, musela by mít zobák smrkáním zarudlý. To nemá, takže medikamenty mi pro ni nikdo vtláčet nemusí. Jde ještě blíž, až je to dojemné. Jak zatoulaný pes. Záměrně nezavírám a ona vraty vstupuje. Nikdy jsem podobné nezažil. Kdy mu sepne – říká si. Sepnulo. Jdu do kabinetu, vybírám moučné červy, co měli být na jaro na chytání a házím je ptákovi. Nečekal, jestli popřeji a tak jsem už nepřál.
Od toho předposledního mi už zas koukala k rukám. Nedám víc, abych ji kondičně nevykolejil. Beru housku se sezamem bez soli, kovářskou botou se na ni na podlaze otáčím a k ptákovi odkopávám křupavou drť. Pobral kousky největší, rozhlédl se mrzutě po dílně a odletěl. Stylem vítězů! Koordinovaně, snadno a lehce. Ke mlýnu. Zvláštní, odpověděl jsem si. Rozumět jim tak víc při tom celospolečenském vzdalování..
Pořádně ještě nepřistála pod krovem střemchy, když vidím pohyb pod jabloní. Zvíře tam hrabe kopýtkem v zemi a sytí tělo.
Očím se nechce jít do práce od věrného obrazu. Zima. Máme ji tady se vší parádou a průvodními jevy. Dívejme se na ni podobně, jak budeme brzy číst předjaří. Strakapoud o tom ví, hrdličky pár dnů už ve vztahu, koňadra to notou zkusila za ostatní. Tak ještě ne! Je brzy. A pak – musí odtud nazpátek, někam na sever. Těmto mladým totiž nevěřím. Nejsou od nás jako ty, co okukují budky. Odletí.
Července to pořád sluší a v hrudi tluče. Visí na špaletě okna a v letu otrhává kuličky loubince. Každý den to tak má jako vitamíny. Vypadá úspěšně, zima ji asi nevadí.
Musím už odejít zaměstnat sebe jinak.
