Přestože je času ještě dost na plánování jubilejní sezóny, jaro už se pomalu formuje.
Jedna z akcí proběhne nedaleko, kdy v Sobotce připravíme výstavu. Druhou je beseda v Bakově-Trenčíně, kde už jsem kdysi byl. Dnes přišla nabídka na výlet delší, Jihomoravská pobočka by stála o představení výzkumu na jejich jarní schůzi v Brně a tak se tam vybereme rodinným výletem. Já budu v zajetí ptačího zpěvu, zbylí v zajetí metropole.
Pak přijde na řadu květnové Vítání ptačího zpěvu, výzkum v zahraničí a návrat do zdejších křoví.
Pak si sednu na lavičku do Slavičího háje a nikdo mne odtud jen tak hned nedostane. Chtěl bych totiž v tom sobě dnes nejbližším místě tak nějak v klidu pořádně zavzpomínat. Na začátky, které pro mne nebyly lehké (doma se to vůbec nepozdávalo). Na první báječná odhalení při slavičích hnízdech. Chtěli byste ve vteřině vysypat číslo prvního kroužku pro slavičí samičku chycenou u hnízda? N.Museum Praha T 303 501 a bylo to 16. května (jasně, ověřit si to nemůžete, ale ani nemusíte). Když si dám záležet, vidím ten moment před sebou. Sklopku a hnedka úspěch! Ruce se mi klepaly až kroužky na šňůrce chrastily, ale zavřel jsem kleštičkami správně. Bez chyby. A pak ji pustil. A pak začal přemýšlet, jestli to náhodou není málo. Ano, znal jsem k tomu vše o jejím hnízdě a za pár dnů pět mladých označil. Pak chytil i samečka, ale stejně to bylo málo. Brzy jsem začal měřit alespoň křídlo, i když se ukázalo po letech, že špatně. Výsledky jsem anuloval v čase, kdy už jsem údajů začínal shromažďovat víc. A tak se to rozeběhlo.
A ještě k tomu místu nad splavem Červenského rybníka. Až na malou přestávku žije dodnes a je to moje veliká radost. Když tam na jaře líčím, vzpomínky se vrací do nejzazších dálek těch časů. A říkám si, vytáhnout tak z pod síťky slavíka té série T 303! Co bych asi dělal. Ale pozor, nechoďme pro senzaci daleko, právě odtud totiž pochází onen nejstarší slavík československé ornitologie, kroužkování. Ten příběh neskutečně nádherný si v blogu vyhledejte až si o svátcích budete chtít udělat hezkou chvilku. Najdu si ho s vámi.
Mám ta slavičí místa rád a nestydím se za ten vztah, až se tam někdy už pomalu dojímám, když vidím stromy, co jsem u jejich pat začínal líčit, vidím keře prvních mnou těžce objevených slavičích hnízd. Cítím vůni máje, jak prolézá těmi místy pořád stejně, slyším zpěv mistrů, jejichž kapka krve může mít odraz v těch letech mých začátků. Je mi tam hezky.
Až tady dorachotí všechny ty bláznivé výbušniny v přelomu roku, napíšu do sešitu pětatřicítku. Je to vůbec možné? Polévá mne horkost, že nedávno bylo těch roků pětadvacet, to jsme slavili v Muzeu Mladoboleslavska. Budu muset začít už každou sezónu poctivě plánovat. Úkolů z výsledků vzešlo, že se jich až bojím. Čím vím víc, tím zjišťuji, jak málo to včera ještě bylo!
A teď vám vážení napíšu úkol nejdůležitější.
Potřebuji se postarat, aby se tady kolem slavičí hnízdiště nepropadala pod zem, jak je tomu v posledních letech. Kněžmostsko je na tom v rámci celé oblasti dvěstědvaceti čtverečných kilometrů bezkonkurenčně nejhůř! Tak se to tady má. Je to smutné, ode mne ne příliš vlastenecké, ale je to tak.
A přestože je konec roku po periodických tiskovinách sváteční, ve zpravodaji zdejším to ode mne zazní. Více už nezmohu.
Jeden obrázek z odchytů na Mladoboleslavsku.
A ještě jedna událost kolem slavíků.
Teď se i na Fejsbuku strhla mela kolem té vyčpělé hudební ankety. Napsal jsem tam: „Ze všeho nejvíc mi je líto těch slavíků. Mělo by se jim dát tak nějak už pokoj“.
Ale zlatým je u mne pořád Aneta Langerová, tak nějak vzpomínkově. Však si pusťte ze stejného alba poslední písničku Na Radosti. Na páté poslechnutí, si myslím, že vás má. A když by opravdu ne, je dobře, že jsme každý jiný!
