Teprve podívá-li se člověk do aktualizovaných pozemkových map a připočítá-li k tomu hlad po využití výměr, uvědomí si s úděsem blížící se pogrom. A jsme se slavíky u zdi!
Jsem asi první, kdo si toho všiml, věc to je poměrně čerstvá, nevím, jak to funguje v Evropě západní. Možná ty tlaky na „přechodové pásy“ klíčily právě z tohoto. Nicméně – přechodové pásy se zatím u nás nekonají, pozemky se intenzivně „čistí“. To je i případ tady u nás, kdy během jednoho výjezdu zaniklo hned několik hnízdišť. Včetně „Dubového lesa“ z knížky, ale o tom už jsem psal.
Zareagovali na to slavíci – a to by bylo, aby se přitom nerozsvítilo i mě! Tak tedy: V důsledku degradace jednoho z několika stěžejních typů slavičích prostředí dojde (a už dochází) k ústupu slavíka z oblasti. Kdo jiný by to měl umět posoudit, než já.
Co bude dál?
Půjde-li vše svižně a počítačovou terminologií řečeno – nepřijde-li na „virus“ včas nějaká „záplata“ (přechodové pásy), jsme v háji. Ne v tom našem slavičím v Bousově – i když ani tam není vyhráno. Onen lem cesty v majetku města by byl po dodržení ustanovených hranic též mnohem hubenější, a kdo ví, zřejmě nedostačující.
Co se vlastně stalo?
Ještě na prahu století dožívala krajina v režimu, nastaveném socialismem. Ke slavíkům – řečeno poctivě – vlídným. Neobdělávané partie v polích, zpřetrhané a zanesené drény s vznikajícími „prameništi“ a první robinzonskou vegetací a posléze i křovinami, finance na hlínu tolik netlačily. Lemy cest, křovíčka mezí, zpustlé zahrady, okraje lesů s trním, hráze rybníků, (některá) pobřeží vodotečí – všechna tato společenstva žila nezměrnou svobodou. Opravdu, vidím to na mlýnské zahradě tady přes ulici. Srny si šly právě ustlat po výživné noci. Stehlíci se rozhodují, na který z bodláků usednout, modřinky se houpou na kopřivách, střízlík se rozezpíval v ostružiní plotu. Ten ráj zítra nemusí být! Ale snad ještě bude, mluvil se mnou pan majitel a řekl doslova: „Vy jedinej z toho máte radost, žejo, pane Kverku?“. Přikývnul jsem, mě ty paragrafové kecy o plevelech nezajímají. Když někdo tak citlivý, jako jsem já, dostane od krajiny příležitost bádat v tom pokusu nad kolosálním osídlováním opuštěných či alespoň oddechujících míst, přetéká objevy, přichází pochopení mnohého a rozsvícení v hlavě. Proto je třeba Polsko tak jiné! Je dostatečně velké, s nepodstatným tlakem na krajinu (alespoň co jsem viděl).
„Ano, vždyť takhle Pavle ta hnízdiště vznikala, když si za nimi po roce osmdesát chodil, jen si přece vzpomeň!“
Teď přichází soumrak. Keře, jež třeba i půlkou obsahu nakročily kvůli boji o světlo do okolí, jsou mýceny. Zůstane jakési bezcenné ohlodané jádro, někde vůbec nic, jak káže zaktualizovaná mapa. Jako u dubového lesa. Abych byl spravedlivý – pro mnohé ano, ale pro tohle se tady na ty obhospodařovatele hněvat nemohu, prostě obava ze zmaru příspěvku rozhoduje. Co ale s tím? Jen přihlížet, znovu žasnout (nyní v pojetí opačném) a ten uměle vyvolaný pokus dotáhnout do konce a porozumět dopodrobna. A postavit náhradou Slavičí háj!
Ale co koroptve, co polní chřástalové, co zelené cvrčilky a zpěvní rákosníci, so strnadi a vrabci úpolníci, co pěnice s krutihlavy, co budníčkové a červenky s pěvuškami, kam se střízlíkem, jak to říct potom divokým hrdličkám, které v torzu ještě z Afriky přilétají? Už to mám, řeknu jim, že skřivani s lučními strnady a linduškami to vzdali dávno, že najednou neměli kde a že jsou po smrti. Že jsme o ně nestáli, že nám mohou být ukradení. Je to ještě pořád ta naše česká krajina, kde domov můj? Jsme hosty v ní váženými? A zajímá to ještě vůbec někoho?!
Začal jsem před roky říkat i na besedách: „Na krajinu se můžeme kasat, je zticha, přetrpí to, ta nám ty naše zadky nenakope“. Co ale lidi jako jsem já? Toulající se domovinou, opírající se v kůře stromů, očichávající květy slivoní v tom kolosálním výměru několika hodin. Potápím dlaně do studánky, co už je snad z otravy venku a jestli ne, stejně to nepoznám. V tranzu. Dívám se po hlíně, když omokne, abych našel znovu kus páleného hrnce z časů nedohledných a v jeho ďubkovaném svršku se stříbřícím pískem zase užasnul nad řemeslností. Možná za pět stovek let podobných bude se někdo se stejným nadšením klepat nad petflaškou. To už tu ale slavíci zpívat nebudou.
Uznejte tedy, není to dnešní zastavení v čase sobecky vzato přeci jen ještě báječné? Všechno je relativní. Ale nápisu, toho se nevzdám!
A ještě jednou polarizaci článku otočím. K dobrému.
Včera jsem na práci doplnil kamínek do historie. Cenný. Slyšel jsem u kafe, že prý už za mladých časů té paní, bylo v Končinách na louce žluto po „buličích okách“ (tedy úpolínech) a modro po kosatcích!!. Žluté prý rostly ve vodě (což taky sedí).
Takže – nebyl jsem to já, kdo v konci století je našel, byly tam už dávno a dávno před tím. To je pěkný výsledek!
Teď ještě, kdyby si tak někdo vzpomněl na slavíky, kdy je v Pokleničí slyšel prvně. Bohužel, zatím jsem to já se svými daty, která jsou k snadnému překonání a tedy nedostačující.
