Přednášel jsem ve městě na soutoku Klenice s Jizerou a lidé se ke mně zachovali moc pěkně.
Mám to rád a vždycky říkám, že nejde o mne – já se nikde už vystavovat nepotřebuju, jde o krajinu. A o slavíky. Ty strkám před sebou ze všech sil. Ať už přednáším či beseduji, mám věty kde brát. Třicet tři roků je třicet tři roků. Navíc těch posledních pár mi přijde, že mne zkoušejí, kolik toho unesu. Fascinace, výsledky – nádherný čas. To mám za tu výdrž!
A tohle prý za to, že jim v krajině znovu podržím místo. Co byste jim řekli, jsou milí.
Po internetu každou chvíli přijde nějaký postřeh či úkol k vyřešení, a nejsou to jen opeřenci. I termíny uzávěrek, dopisuji totiž do okolních zpravodajů a nikdy nechci články užívat stejné. Vždy dovedu téma najít. Většina jsou měsíčníky, taky čtvrtletník. Naučil jsem se uzávěrky hlídat, aby mne nemuseli „prosit“. Píšu po nocích a článků je za ty roky hromada. Už je ani nearchivujeme. Teď přichystám text na web, byl jsem požádán a jeden jsem jim slíbil. Uchopím ho tak, aby se dal číst, ale současně, aby z něj bylo cítit, že tenkrát u osady Starý Ples v Dolním Pometují na Josefovských loukách se děly věci!
A víte co? Když jsem rozmluven, já se ohlédnu.
Co to bylo za rok? Bylo to na Víkendovém výzkumném táboře, monitorujícím oblast kolem Jaroměře. Jdu se podívat, co to bylo za rok. Konec května 1997. Je to vůbec možný? Však už taky někteří z přátel nežijí, Pavel Žďárek. To byl panečku ornitolog! Ale k ptákům:
Stalo se to takhle: část týmu měla úkol u Metuje. Hostitel Tomáš vymyslel, abych chytil nějakého slavíka, že jich tam zpívalo nedávno dost. Ukázal první flek, já to tam roznes a už se kroužkovalo. Samec slavíka obecného. Popošli jsme dál do louky vedle řeky, kde byl lesík kapkovitého tvaru, šutrem bych ho přehodil! Že i tady zpíval. Mládenci se v dobré náladě vyřadili na cestě u řeky, přijela návštěva z Krkonoš a šly řeči. Já jsem vklouzl pod stromy, rozdal červy na tři plácky a vyšel ven. A pak hned zas na kontrolu. V první síťce byl! Nikdo tenkrát toho o nich moc nevěděl, spíš se jen kroužkovalo. Jenže mě při tom lovení pod síťkou najednou zahřálo holé ptačí bříško, a když jsem slavíka vylovil, kousnul jsem se do jazyku. Slavík byl žíhanej, jak monoskop na Rubínu, když nešly barvy! To jim na břehu spadnou čelisti – říkal jsem si. A popadaly (ty spodní). My jsme si tu senzaci i kvůli blížícímu se večeru pozdrželi na druhý den a nikdo si nepřipouštěl, že by to mohlo být jinak než, že máme hnízdiště slavíků tmavých. Velký kus večera u stolu patřil té události. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem při specializaci zažil. Věděl jsem, že tenhle zápis bude znít. A pak už se ze slávy jen a jen ustupovalo. Ráno náš tým prochytal místo, okroužkoval obecného slavíka – samce, se znaky zpětného křížení (ale kdo ví – říkám si dnes) a nic jiného tam nebylo. Všichni si přáli, abych se podíval po hnízdě, protože myslet si, že samice v takovém stavu někde v Polsku zkrachovala a odlétla pryč, byla blbost. Nikdy na to „hledání“ nezapomenu a oni také ne. Obešel jsem lesík, vybral v jeho křovitém límci sníženinu, vzal hůlku a pod třetím listem ovíjivého divokého chmele na mne koukala v hnízdě žíhaná hruď ze včerejška. Nakonec z hnízda seskočila a jak to dělají, jen odběhla myším pohybem metr dva a odtud mne pozorovala. Vajíčka jsme vyfotili, a protože jsem u ní kroužek zahlédl, měli jsme hotovo. No hotovo, troubové jsme byli! Pořádná dokumentace žádná, aspoň že pak hostitel kroužkoval dvě živá mláďata chvíli před vylétnutím. Tak a já to teď podtrhnu a sečtu.
————————————————————————————————————–
Z pěti kusové snůšky smíšeného slavičího páru, kde tmavým slavíkem byla samice (vzácnější polarita páru), byla v začátku června 1997 okroužkována první dvě hybridní mláďata pro naši ornitologii! Ostatní, velmi pravděpodobně samičky, se nevylíhly. Článek jsem opublikoval, ale bez důrazu. Bez senzace a bez fanfár. Přeci jen to ale u mne znamenalo zacílení na atraktivní segment problematiky – mezidruhové křížení příbuzných slavíků. Netušil jsem však, jak moc se mi v budoucnosti objev bude hodit.
Bývaly to časy, dnes v místech sebevědomě vyrůstá první ornitologický park – Josefovské louky.
Slavné však bylo místo už o něco dřív!
