Je poslední den v roce.
Vzduch je plný doporučení jak prožít tento den. Rádio se snaží o „poslechovost“, v televizi si to změří dodatečně taky a podle toho budou šťastni.
I já vytáhnu v tento den nějaký „archív“. Před tím ale vyrážím do Slavičího háje.
Kraj je prošedivělý a kolem Horního Bousova se soustředí hejna kvíčal. Jsou tady pravidelně.
Červenský rybník je pod čerstvým ledem, ptáci se stáhli k přítoku.
Jedu centrem města, u hospody je živo. Já už tam nemusím. A výsledky s tím špatné nemám.
Otáčím k čtvrti Zahrádky a u rybníku Pískováku se to málem stalo! Silnice vede po hrázi. Z Kotelské strouhy vyletěl od zábradlí ledňáček, mířil nad led Pískováku. I proti jelo auto, naše rychlosti však byly plíživé při tom míjení se na hrbaté silnici a tak rybařík prolétl šikmo mezi nárazníky. Vydechl jsem si. Proč se jen nedrží dole na Klenici? Možná že míří až pod les k rybníku Podlesnímu. Bude to asi ta parta od splavu, kde i letos vyhnízdili ve vývratu vrby. „Vo slavíkách“ jsem tam chytil v dlouhé chvíli rybaříka se synem. To mu ještě v revíru nevadil, to jej učil řemeslu. Teď už jsou jistě rozlítnutí po vodě, kam to jen šlo. Kdo ví, třeba měl kroužek ten klikař nad silnicí.
V Slavičím háji jsou teď jen straky. Je jich deset. Ani strnad, ani vrabci. Od rybníka odlétá volavka a ze sadů pár kvíčal. To je všechno. Dívám do keřů – nových i starých, vše se zdá v pořádku.
V linii přibyla v létě hromada větví i s vytrhanými pařezy, to byl dobrý tah!
To je pro slavíky naprosto skvělé. Tam se mohou skrýt kdykoliv. Vsadím se, že odtud na jaře bude zpívat. Přesně tohle by mělo být součástí areálu a též okomentováno pro lidi na tabuli u cesty.
Křovitá linie, která byla z poloviny zachována, je významným koridorem. Mám odtud dva příběhy, tak je nabízím:
Táhly tudy jednou babočky bodlákové, ale jak! V životě jsem nic podobného neviděl. Byla toho tenkrát plná republika, dost se o tom psalo. V konci odpoledne jsem stál tehdy na sluneční straně cesty a díval se jak mnohé usedají na listy, přerušují svižný tah a chystají nocleh. Bylo to tiché, ale plné síly. Ani se motýli příliš neplašili, když jsem je v měkkém večerním světle fotil.
Jindy jsem zase líčil na zpívajícího slavíka v úbočí cesty pod temným příkrovem. V místě, kde někdo vysypal valník hlíny. Hodně to tam provokovalo, jinde byla přirozená hrabanka a tady takové zrcadlo! Nalíčil jsem tam pastičku a za chvíli tam byl pohyb. Šlo ovšem o průtažného slavíka tmavého – samičku. Absolutně jsem ji v prostředí netušil a pod síťku koukal vyjeveně.
Kolem ještě probíhal tah posledních pěvců, bylo po půlce května.
Vzpomínám si při tom, když jsem v 80.letech zkusil natáhnout za hřištěm do pásu pámelníků, jak šli na nástrahu rehci zahradní, které tam člověk normálně okem neviděl. Bylo tam šero jak tady v roce devět, se zmíněným slavíkem tmavým. Nebyly tehdy sítě, jako jsou dnes. A i kdyby. Tihle ptáci by je stejně zblízka viděli, nebo podskákali. Na sklopky je spoleh.
Očekávám, že pás křovin se stabilizuje, zapojí se do něj časem výsadba stromů a keřů, která kolem areálu sběrného dvora proběhla a koridor zas bude fungovat.
Odtékají odtud dvě stružky loukou, mnohde je lemuje rákosí. Z rákosníků je nejpočetnější Acrocephalus palustris, musíme si na něj ale vždycky počkat. Z jižní Afriky to má daleko. Jeho hnízda jsou pak magnetem pro kukačky. I ty Slavičí háj nabízí.
Bylo poklidně v tom dopoledni, posledním roku 2013. Všude jsem tušil čekání.
A dobrá zpráva na konec – i tady se den už začíná natahovat!
