Pátek třináctého mi sice nepřinesl smůlu, štěstí jsem ale taky neměl. Od předchozího popoledne jsem prohledával Orlické Záhoří, tentokrát ve společnosti druhého ze znalců ptačí oblasti. Oba patří k vynikajícím ornitologům. Bohužel však ani jejich společnost neproměnila šanci ve výsledek. Slavíka jsme nenašli.
Velmi mi to připomíná loňskou situaci z posledních dnů května z jiného místa, stejně podivného, jako je tohle sakra blízké obloze. Prve jsem dostal taky k posouzení slavíka, taky nakonec tmavého. Ten byl z Českomoravské vrchoviny, z podobné nadmořské výšky (+ 600 metrů nad mořem) a ornitologové, monitorující mj. stejné druhy jako u Orlice (chřástal polní, hýl rudý) slavíka také s okroužkováním vyfotili. Společné oběma událostem je i to, že druh tam nikdy nikdo neviděl a neslyšel, přestože jsou místa pod kontrolou. Na Vysočině snad dokonce mělo jít o samici, v každém případě byl slavík dvouletý, jako ten ze Záhoří. Čekám od ornitologů na upřesnění prostředí, které jsem neviděl.
Na každý pád je zřejmé, že události se sobě podobají a nejen svoji neuvěřitelností. Jak to že se slavíci tmaví objevují tak vysoko v horách v podezřelých datech a v prapodivných stavech? Ukrývá snad zachycené nějaký náznak k přehodnocení pohledu na druh? V případě opačném – co je to za čímsi vynucené výstřednosti? A vůbec – co to je za slavíky tmavé, tu a tam zjevivší se v naší republice? Tak na to zatím nemám a nepomohla mi ani opakovaná návštěva místa posledního zjištění.
Kdo zná u nás slavíka tmavého a mohl by říct, kde se stala chyba? Prošel jsem před chytáním alespoň německou studii o pelichání druhu od pana Bergera a právě jemu jsem nakonec cestou domů dal za pravdu. Slavíka tmavého se vyprovokovat, zahlédnout či chytit během poctivých pokusů nepovedlo. Neplatí šablona pro odchyty slavíků obecných, tím jsem si jist.
Ale je tam krásně! Nebudete mi to možná věřit, ale mě to vždycky neúspěchy, mající ve výzkumu své místo, tak nějak kompenzuje. Viděl jsem úžasný kraj za horami kousek od Šerlichu; viděl jsem v sedmi stech metrech potoční nivu plnou devětsilů i tužebníků (ty právě kvetly); naslouchal jsem zurčení vody z poukrývaných stružek – a pozor – viděl hraniční Divokou Orlici. Fakt přenádhernou! Taky mě napadlo, že tady není vůbec rákosí, jen devětsily. Samé devětsily! Přečetl jsem si o kraji sklářských hutí na tabuli i o nelehkém životě lidí. Scházel jsem dolů na ten mostek s hraničními kameny často a díval se do vody Orlice. Jak je po té naší zemi pořád ještě krásně! A považte – most měl kované zábradlí z těch časů.
Most byl klenutý, s vynesenými kotvami právě pro nýtované zábradlí. A pod ním se na cestu Českem chystala řeka s polským pasem. Plná pstruhů, skorců, šutrů a vody – barvy žíhané mědi. Vyždímané ze slatí a rašelinišť, jak to měla Prosna. Tak tady se mi moc dobře dělala specializace a čekalo na zázrak! Když jsem pak ale viděl všechny ty pěnice a drozdy, jak v přítmí rozložitých devětsilových listů sbírají po zemi potravu, řekl jsem si: „Pokud se nějak podobně vnořil do země vypelichaný slavík, jsme tu zbyteční“. Ze sklopek už víc nedostanu. A třebaže jsem do poslední chvilky věřil, víc jsem nedostal. Ale je tam krásně!
