Chtěli jsme zkulturnit zahradu. Vyrazil jsem s nůžkami k vistárii. Několik let si v pergole dělá co chce a už jsem jí to nechtěl trpět. Ono se jí totiž potom nechce do květu, vistárie potřebuje řezat. Sotva jsem vylezl na žebřík a střihl, vzpomněl jsem si na loňskou příhodu se slavíkem. Myslím si, nebýt té džungle s jasnou výzvou k noční obloze, třeba by se nezastavil. Však také z pergoly nakonec do sítě vlétl. Já vím že třeba v Anglii je to běžné, slavíci v tamních zahradách nejsou nic zvláštního, ale že se objeví v naší kněžmostské? Skákal po zemi vedle stolku, kde sedá občas u kafe při cestě ze severu „léčitel jeřábů“ – znalec kukaček Martin. Dopadlo to nakonec tak, že jsem liánu nechal na pokoji, co kdyby nějakého slavíka za pět týdnů z oblohy zase stáhla? A slevil jsem rád.
Dnes se vrátil domů konipas. Běhal po hřebenech střech a těšil se, jak si večer vedle na rybníku zase zanocuje. Bude tam tvrdnout sám, ale tu samotu po ránu na hnízdišti zhodnotí. Může si vybrat z nabídky okolních střech.
Špačci už přibývají, drozdi ještě na Hrádku nejsou. Konečně se rozezpíval náš kos. Už mne to v dílně vytáčelo, dnes mne vyslyšel. V opravdu pozdním odpoledni seděl na osice, aby viděl na slunce, jak se za radnicí zvolna poroučí a notoval. Je to zvláštní, jak pěvci uznávají slunce. Vím, že loni ze stejné osiky ke sluníčku zpívala pěnkava a z modřínu zvonek.
Čápům jsme v Střehomi opravili hnízdo, protože podle kamery na holandském webu je na bílé čápy nejvyšší čas, ikdyž tam přilétají dřív. Tam už jsou v páru. Tady je z republiky hlášení zatím jen několik. Ztratily se sýkory, co v zahradě zpívaly. Koňadry i modřinky, musely už asi letět. Stejně je záhadou, jak se v konci května situace vyčistí. Co mělo odletět – odletělo; co mělo přiletět – nepřiletělo. Opeřenci strádají, i těch strnadů je míň!
