Po půlnoci 22.února 2011 to bude rok, co začal fungovat tento blog. Tehdy hlavně proto, že na ornitologickém webu v rámci proměny zmizela možnost diskuse. Vnímal jsem to pro sledování příletů slavíků jako nutnost a ikdyž dnes již stránka tuto výměnu názorů znovu nabízí, slavičí stránky proto rušit nebudu. Zdá se totiž, že našly své čtenáře, vždyť denně přistupuje kolem čtyřicítky lidí. A nikdo na moji rozšířenou aktivitu nedoplatil, všude, kam jsem psal dříve, dopisuji i nyní. Největší síla stránky přijde v čase návratu slavíků. Letos na ně budeme čekat už podruhé. Budu sledovat i ornitologický web a zajímavosti z postupu zde komentovat. Uvítám samozřejmě i jakékoliv informace od Vás – návštěvníků. Kdo se v slavičím zpěvu neorientuje, nebojte se více o pozorování rozepsat a společně případ zařadíme. Pozor na situace, kdy ve městech kolem pouličních lamp mohou kosové „přetahovat“ a zpívat po setmění. Drozdi v parcích vydrží také téměř do tmy. V dubnu ale nebude v noci ptáka, který by koncertoval jako slavík.
Jsem rád, že jsme hned v prvním roce představili kompletní kvarteto našich slavíků, to už se asi opakovat nebude, je to časově náročné. Za bělohvězdým modráčkem se ale podíváme už brzy – jak to dopadne, nevím. Tahové místo jižně Kněžmostu v lukách je nevyzpytatelné a bude záležet na štěstí. Ale určitě dodám momentky alespoň z odchytů, bývá to vzrušující. Pak si už počkáme na pravého slavíka obecného. No a pokud bychom měli opravdu štěstí, mohl by přibýt zase alespoň jeden slavík tmavý uherský.
Blog poslouží letos i kroužkovatelům k zasílání fotomateriálu do diskuse. Zapomenout nechci ani na přátele ptactva, přírody či náhodně příchozí, podle volených témat v archivu vím, že jich bude dobrá polovina.
V tomto slavnostním čase se sluší uvést něco zvláštního. Napíšu tedy pár vět o rozdílech v chytání našich slavíků.
O zapráskaných nohavicích, starých známých, o prvním dojmu i počasí „pod psa“.
Slať v kněžmostských lukách je zrádná a vím dokonce o místě, kde je lehounkého bahna „nad kolena“. Jak chodím kolem nalíčených sklopek, stružka prošlapáváním tmavne a to je ta nejsprávnější výzva k obloze.
Nosím nízké holínky a i ty jsou za pár hodin k nesnesení. Ponožky se hrnou, paty mám odřené a bažina místy dosahuje až k obroučce. Musí se riskovat. Ale mnohokrát jsem si tak již stačil vychutnat pocit starých ptáčníků ve chvíli, kdy se síťka natřásá. A souhlasím s nimi, že na to se zapomenout nedá. Jarní chytání modráčků má kouzlo ikdyž se nohavice lesknou bahnem a k večeru tuhnou.
Jiné je to o měsíc později, kdy rákosí měním za křoví. Od začátku století preferuji sklopky a slavíky mající zkušenost, prostě nechytím. Musím se pak tahat se sítěmi v prostředí, kde „uličky“ dávno zarostly. Sítě – to není ono, přestože ptáčníci – kdyby je tehdy měli – lepenice s vějičkami by někam hodně daleko odhodili.
Vzpomínám snad na každého tmavého slavíka (nebylo jich v mém výzkumu tolik). Krom toho úvodního mě všichni oslovili hned „prvním dojmem“. Jak píší kolegové za Krušnými horami – jsou prostě jiní. Čtení v peří to potom potvrdí. A platí to dokonce i pro všechny mnou registrované hybridní jedince.
Za „tundráky“ to bylo vždycky dobrodružné. Jednou jsme s Bobem výpravu zrušili a z maringotky závějemi odjeli. Posledně zas vydržel čas pro chytání sotva den. Ale to je ono, tak to má být! Vím, že mají ta vysokohorská rašeliniště i vlídnější tvář, v té prostřední vycházce jsme jí užili dostatečně. Divil jsem se vloni vzácnému konipasovi, že ho to tam zpívat baví, dnes už se ví proč, přátelé vše koncem léta odtajnili. A zatímco v první naši reportáži jsme o něm pomlčeli, teď by šlo dlouze vzpomínat. Byl opravdu citrónově žlutý, ale já stejně víc koukal zase po modráčkách – to oni dělají ty hory jedinečnými!
Když někdy přemýšlím nad časem obětovaným slavíkům, dojdu až k pánům z hor. Vzhlížím k nim z nížiny a s úctou, jsou mi svou pílí příkladem.
