Mám tu řeku rád. Mám ji rád ve všech proměnách! Jestli je to tím mým „vodním znamením“, bývalým rybařením, nebo jenom „citem pro život“, úplně nevím. Je tam nádherně vždy ikdyž řeka třeba zazlobí. A včera zazlobila, táhla totiž kalnou vodu z hor, asi z Kamenice, jež ji vždycky pěkně nadzvedne a moje řeka s tím začínala mít problém. Co v rozlivech musela vyplivnout ryb! Bylo mi líto štiky v kaluži na cestě, ke které jsem přišel bohužel pozdě. Lekla. I tím je ale vlastně ta řeka krásná; je nesmlovavá i laskavá zároveň k těm, na sebe navázaným. Každý tam žije, dokud to jde a musí počítat s tím, že jednou za všechno zaplatí. Tohle divadlo je totiž na lístky!
Řekl jsem si, když už jsou křoví bez ptačí odezvy, půjdu zkusit štěstí tam. Tyhle smutný chvíle, kdy plácky mlčí, se nejlíp léčí právě u Jizery. A málem ani tam nic nebylo, ale na poslední chvíli se slavík na konci cesty pobřežím přeci jen ozval. Jenže – je to zkušený slavík, drží svůj plácek, kde jsem ho v létě už ze sklopky vytáhl. Do té doby měl v zápisech pokaždé jen „chycen do sítě“. Teď mi to tedy spočítal a využil zkušeností. Je tam v tom konci pobřeží úžasná džungle, šištice chmelu voní pivem, stejně vysoko a úplně jinak voní rudé a bílé džbánečky netýkavek, co je tu řeka zasela. Jinak voní o kus dál „divoké brambory“ a jinak za cestou řeka. Vysoko nad ní do setmění lovily jiřičky, nemohl jsem od toho divadla oči odtrhnout. Sojky vedle na dubu kradly žaludy, občas nás z tmavého žoku polilo nebe, ale přeci jen – byl jsem tam ve správnou chvíli! Loučilo se léto. A čmeláci to jaksepatří „rozjeli“ …
… ale slavíka jsem nechytil. Fakt mi to nevadí, napadlo mne si ho vyzkoušet na hlas ještě opakovaně zítra, abych zjistil, kdy odletí. To by byl výsledek!
—
Tak už jsem se vrátil a slavík tam není! V noci pravděpodobně odletěl. O tohleto jsem vždycky stál, být s nimi i v poslední den, kdy v křoví, někde při zemi, leží jejich nedovřený kufr. Jen, kdyby to člověk věděl předem, že je to naposledy! Jizera to taky asi nevěděla, řvala včera od jezu jako blázen, měla svých starostí nad hlavu! Byla ta zkouška pro mne dnes natolik důležitá, že jsem po čase vytáhl sítě a pobřeží jimi přeťal. Po dvou hodinách byly pořád prázdné, tak jsem tomu smutnému poznatku dal už razítko!
Byl jsem v noci venku, bylo chladno, ale ne tak, aby se nedalo letět. Kdepak asi teď už je? Jsou to úchvatné chvíle, tyhle ztráty!
Stavil jsem se u Horky, tam jsem ho posledně spočítal do 30. srpna. A byl tam i teď! Ozval se mi a bude to pro mne klíčový jedinec! Pokud bude spolupracovat, zítra se mi ještě musí přihlásit – NAPOSLEDY!!!
