Zaměřeno na slavíky

Z okna vidím ve značné výšce letět tři černé kosy. Opravdu černé, budou to samečkové. Migrace těchto obyčejných ptáků nám docela uniká, nikoho příliš nezajímá. I oni ale umí letět. Vrací se od moře. Domácí dva koncertmajstři, každý v jednom koutě, se věnují svému, přelet dálkařů je nezajímá. Podobně to vypadá u slavíků, jen jejich migrace není vidět. Když se místní slétnou a usadí, letí „přes ně“ cizí.

Ptačí tah začal. Už běží. Monstrózní přesuny potrvají až do půlky května. Jak dobře, že ta událost ještě funguje. Než se aktivně zapojím, než budu při tom, stačí se dívat. Vložím se do toho, až budou modráčci. Tím prakticky zahájím letošní sezónu kroužkování. Čtyřicátou třetí. Je to tak dávno, že jsem si musel ledacos připomenout, třeba to, že prvního slavíka jsem uslyšel v roce jednaosmdesát. Vlastně vše začalo tenkrát. Nikdy jsem dva čekací roky nepočítal, ale měl bych. To už jsem hledal hnízda a pomalu zkoušel bádat. Bylo to jiné, než chodit na ryby. Tam o žádný veliký výzkum nešlo. Vercajk jsem odložil a posvářel i vypletl sklopky. Třiaosmdesátého jsem se vydal ke zkoušce a zavázal ke specializaci. Vyšlo, a mohl jsem líčit. Přesně vidím, jak jsem kontrolou nakukoval pod doubek k šípku. Byl tam! První slavík specializace. Kroužky tenkrát bývaly na špagátku a bylo jich málo. Sítě nebyly vůbec. Mezi hnízdišti jsem jezdil na kole. Slavíků také bylo daleko míň. Je třeba mít opravdu na paměti, že tato oblast je samém konci rozšíření druhu. Úroveň výzkumu šla strašně nahoru za ten čas. Kdyby všechno zůstalo při starém, tolik let by mne to asi nebavilo.

Je čas dívat se k obloze. Vracejí se k nám ptáci. Čím víc jich je ve skupině, tím je dojem silnější. Viděl jsem posledně hřivnáče, bylo jich opravdu hodně. Chtějí doletět každý jeden a myslím, že je ta energie znát. Malíři se vždycky dívali k ptačím shlukům na nebi. A pak je nanášeli. Básníci se jim dívali přes rameno a taky to s nimi cvičilo. Ptáčníci, ti se drželi v ústraní, vařili jmelí k potírání pelyňku. Věděli o studánkách, kam líčili. Ornitologie žila první schůze, lidé k sobě byli přátelští (bývám dost naivní, alespoň mi to tak připadalo. Snad to i bylo). Zpětná hlášení stála svátkem a osou všeho toho dění byli ptáci!

Sítě dnes líčíme mezi lehounké skládací tyčky z tvrzeného aluminia, kroužků je dostatek, hlášení přilétají vzduchem a okamžitě. Jenom ti slavíci, co mi k zajímání zůstali, drží se na slovo skoupí. Nechodí, a nechodí. Ještě je šance, že se některý připomene teď po cestě domů. Že kroužek komusi ukáže, někomu s chytrým telefonem. Jako před lety na jihu Francie, než ho lidé na chodníku pod sklem zvedli a pomohli k dál k cestě. Mám i v mé ornitologii rád dobré zprávy, mám to tak nastaveno.

Ať i vám dobré zprávy se staví do cesty! A ať jich je víc, než toho šafránu.

Ne, že bych hráběmi opracovával celý přičleněný půl hektar, pohraboval jsem jen kolem hraničních kůlů, ale přesně v „pravěkém“ rohu. Posledně jsem proběhl v hluboké orbě celý lán nad námi, kde v jílu štěrk se ukazuje, výsledkem byly pouze čtyři acháty a jeden araukarit. Myslel jsem si na víc. Ale vím, že pak se stejně něco ku mne stane, třeba dodatečně, když už člověk nevěří v nic.

Nenašel jsem nic z doby kamenné (bude se ještě vláčet, šance trvá), našel jsem ovšem kamínek velké vzácnosti v zdejších terasách. Acháty jsou těmi červenými, krásnými, typu „Železnice“ a nyní tento křišťál. Na rozdíl od záhněd je tato forma jemně krystalického křemene opravdu čistá a kdo umíte pustit mysl z vodítka, pro toho jsem jej před chvílí podržel proti zapadajícímu slunci dole v zahradě.

Nejdřív ale obrázek bez efektu, aby byla vidět čirost drahokamu. Na rovinu – „skleněná“ je jen jeho malá část, ale postačuje. Takových let jsem nehledal, v mezičase jednou vltavíny dole na jihu, tady na polích nic. To patřilo dětství. Teď kus štěrkové terasy vlastníme, a mne to strhlo zpět, jsem zase hledač. Nic jsem nezapomněl z fortele.

Takže, tady je první podoba…

Tady druhá z odvrácené strany, kdy do kamene vstoupilo slunce.

Pak jsem šel do slati budovat hnízdiště modráčkům. Už to nebude dlouho trvat a (snad) přiletí. Pásmo mokřin je letos opravdu v kondici, snad je přemluvíme. Na obrázku severní výseč mokřadu.

Jemná brčka rákosu s travinným patrem budou posečena až před létem kvůli cvrčilkám zeleným. Tak to u nás chodí. Park je pro všechny.

Byl by to zvláštní příběh.

Protože to místo je šílené a zároveň mi dalo vyniknout nejvyšším možným způsobem v specializaci. Ano, jedete od Prahy na Liberec a blížíte k Mladé Boleslavi. Nebo míříte z Turnova do Brandýsa a už se blížíte k Boleslavi té samé, jenom z druhé strany (ať je to vyvážené). Pod autem vnímáte nadjezd, a to je ono! Kdybyste byli na linii sami a mohli si dovolit, zastavíte, vystoupíte a ohnete se přes zábradlí po obou stranách.

Je zevlácké léto a život periferie v plném kvapu. No, to je trochu přepálil. V plném poflakování – tak to je správně. Kam oko dohlédne, flákač vedle flákače. Smolaři, nikdo jim nechce dát práci a oni do toho posledního by tolik rádi..

Šlapu v plesnivých leženích předchůdců dnešních týpků. Buď jsou po svých smrtích, nebo šli za lepším k zmíněné Praze. Alespoň tak to znám z nevyžádaných vyprávění. No, a měl bych se trošičku už za klávesnicí krotit, protože „čtyřlístek“ mimoúrovňového křížení silnic za to nemůže a ke mně stojí vzácným dobrodějem. Tady jsem urval největší překvapení výzkumu, tady, v sektoru jedna. To je ten, pro sjezd do města od Turnova. Tenkrát tam po stříbrňáku (kultivar smrku) lezla velkokvětá růžová trnovnice – královna květin. A zpíval slavík naprosto divně – a hlavně v šíleně vysokých dnech prázdnin. Původní pár rezavých mladíků právě vyváděl pod jasmíny potomstvo a tenhle slavík metal notami jako v máji. Stav jak opsaný z dávné německé studie. Jenomže já tu práci tenkrát neznal. Ten pták nešel chytit za žádnou cenu. Já jsem to ale neváhal vzdát. Ti dobří lidé podkřoví se odpoledne raději povytráceli k obchoďáku, k tomu, kde parkuji a z rozhlásku slýchám pokyny k pokladnám. Četli byste rádi asi dál, ale já to odetnu. Je to tu někde vyvěšeno, i s onou klíčovou návštěvou novináře. Prostě, ta lokalita hostila F,+2K (břicha souvisle opeřeného) F1 slavíka, kterého nikdo na světě dosud, ani potom, nechytil – a pokud ano, pak nerozpoznal. A jestli rozpoznal, nikomu o tom neřekl. Prostě, můj výzkum je první a jediný tímto, v čase tak nenápadným, odchytem. Že v místě zrají české olivy hned za obchoďákem, že tam je v trojúhelníku železniční fabrické vlečky plácek velevzácných motýlků, že je pod mosty díky průvanu zima jak v Rusku, že při líčení pastičky do prsti musíte hlídat prsty, abyste do nich nenapálili za motyčkou nějakou tu aplikační jehlu, že počítáte s tím, až uvidíte množinu vypakovaných kabelek – to vše je unikátní atmosféra periferie bohatého města. Úplně se k ní netěšívám, ale slavíků hodně a místo dlí v letitém seznamu plácků.

Je to se slavíky dost už přes čtyři desítky let. Mocně jsem zažil o těch výpravách. A právě, jak jde čím dál hlasitěji čas, připomínají se momenty od chytání. Možná po širém světě ten, kdo ovládá téma líp, ale věřte, přetupým musel bych být, kdyby to do mne ty roky nenacpaly. Vždyť si to jenom představte. Co jste každý za ten čas stihl! Kam jste se posunuli, kterak rozkošatili, co vše jste stačili dokázat sobě i druhým. No, nebylo by to divné, kdybych zůstal v tématu polovzdělaným?

Ať se vám za března povede všechno. Pokud to jen trochu půjde.

A ještě, ať jsme dnes tady dlouzí… přidám jeden moment. Bude místo fotky periferie, tam se už podívejte živě, až pojedete kolem.

Na vernisáži, když jsem dokončil řeč, přišla paní: „Vy už si na mě nepamatujete, ale já na vás ano. Nedá se zapomenout na vaše přednášky pro důchodce, kam jsem chodila, do naší univerzity“. Samozřejmě, že jsem nevzpomněl, to ani nejde. Za roky bylo tváří strašně moc. I mistr malíř, k němuž jsem na místě promlouval. On, i jeho paní. I ta byla v Galerii pod věží přítomna a sešli jsme se poblíže rautu.

Má hlava si zaslouží takové chvíle, vždyť – co jsem dělal, dělal jsem rád“.

Jedu silnicí na jihozápad. Ne nijak daleko, jen do hlavního města Mladoboleslavska. Ale ono to stačí, po cestě potkám početně slavičích hnízdišť. Dlouho jsem trasu nejel a tak mám strach. Období vegetačního klidu je smrtkou s do hladka vybroušenou kosou pro křoviny podél cest. Ano, vybral jsem si slavíky, netýkají se mne tím pádem vyhladovělé hladiny rybníků, netýkají se mne rozorané meze skřivaní, netýkají se mne po-shazovaná hnízda z poslepované hlíny – já pracuji s křovím.

Ve smutku vydržím dlouho, i když to není zdravé. Neumím ve chvilce zapomenout na místa, kde jsem tolik prožil. Kde je vyklučeno, zlikvidováno. Jednou pro čerpací stanici, podruhé se nový majitel napřáhl k realizaci svého záměru ku byznysu, potřetí údržbáři tratí a cest periodicky splnili plán. Možná jste někdo účasten v těch zásazích a hned vám říkám, že je to jistě jen vaše věc. Já mám jen právo se průběžně bát a o to víc velebit Slavičí háj. Tam jsem tím vykonavatelem totiž sám a jak jdu asi křovinám po krku, je vám všem jasné. Zbytečně ani větvičku, slavíci by se vytočili až vletí do dveří!

Místa po oblasti, která přežijí, ve mně vyvolávají vzpomínkové vlnění. To mám v protiváze k odžitému strachu. Když keře a stromy stojí jako dřív, já už tam ten návrat vidím. A víte, jak to je? Když starý slavík nepřiletí, protože to prostě někde nedopadlo, objeví se tam posléze jiný, zpravidla mladý. Oni ta místa čtou bez chyby. Prostě v nich musí NĚCO být. Když toho „něco“ je víc, lze doufat i v páry dva. Severozápad Mladoboleslavska není žádný jih Moravy, tady mnoha-párové lokality moc nejsou. Výjimky existují, ale mnoho jich není. Třeba bažantnice pod Starou Studénkou, i když i ta už má roky největší slávy za sebou. Tam ovšem vstupuje do hry ku slavíkům fenomén jiný – stárnutí biotopu. Ano, představte si, že mistr slavík nestojí úplně o prales buřeně, nároky možno definovat s dost velkou přesností. Jeden na závěr uvedu.

V zdejší krajině většinou, když už je někde větrolam, jde o stromy jak růže na střelnici. Skvělé pro žluvy, taky že ji tam v máji vykoukáte. Slavík tam ale nebude. Ovšem pozor! Abych údržbářům jenom nespílal. Prochází-li linií elektrovod, nenechají jej ohrožovat vršky křovin a tyto čas od času vysečou. Periodicky zmlazovaný porost v průhledných sestavách listnáčů je ku králi pěvců magnetem síly mocné. Jakmile pařezovina vzejde do výšky badatelovy čepice, už jsou tam! Pod dráty hnízdí i potom pelichají, za potravou šmejdí mezi stromy. Píšu to proto, že taková hnízdiště na okolí mám. Asi už tušíte, co je tam vědecky nejsilnější. – Ano, když je pod dráty vyhlazeno, kam se kroužkovaní ptáci podějí. Věříte, že i tyto odpovědi už nákladem tisíců hodin mám?

Tak tedy, hezký březen! “Za kamna vlezem´“ je dnes stejný pravěk, jako když se v lochu lepily pytlíky.

Hezké jarní dny, přeji.

Stojím uprostřed louky a slyším skřivany. Je chvíli po poledni. Nezastavují, letí k severovýchodu. Už to mne naladilo, ale pak o kus stranou putují čejky. Blýskají křídly, všemožně mění skupinu a táhnou. Musím se dívat, ta nálada je všemocná. Myslím, že toto je důvod mého kroužkování. Já tomu musím být na dohled.

Slavíky vidět cestovat nejde, jsou něco jiného. Tam je zas nádherné chodit k jejich místům a zkoušet krátkým zpěvem, jestli už náhodou nepřiletěli. A přeci jsem trošičku i u nich zahlédl. Bylo to v horách na Moravě, když jsem tam jezdil. Noc byla za půlkou, vítr se stáčel na ten správný, brzdící. S ním přišla mlhovina, ale zvláštní, jen jako chuchvalce. Bylo to jak od parní lokomotivy, jenže v tichosti. Pak už byli všude – ptáci! Společníci vyskákali a šli do kontrol. Nebylo to nijak monstrózní, protože vítr sítě mlátil přes ruce, aby nechňapaly. Za lampou neviděn, sledoval jsem cíle, jak přiletují žlebem sjezdovky a jdou ke mně. Až letěl objekt, kde jsem si tipl a pak se po něm kousíček stranou natáhl. A byl jsem přesný, šlo o slavíka. Urval jsem tehdy zážitek naprosto nečekaný – vidět jej ze tmy sletět a odhalit cestovní strategii.

Migrační neklid je unikum. Krásně je patrný u budníčků. Cukají tělem, pohvizdují. Jsou vyhecovaní. Jednoho listopadového dne jsem v polní rákosině zaslechl „migrační neklid“. Představte si listopad, to už v rákosí moc ptáků není, v terestrické rákosině pak žádný. A přeci se za okrajem ozývalo cvakání. Ač jsem tehdy neměl s druhem větší zkušenost, tušil jsem správně. Byl to slavík modrák. To byly ještě časy nadbytku volnosti a tak jsem jel domů pro věci a sítí jej chytil. Píšu to proto, že on taky bez jakéhokoliv podnětu si mluvil pod vousy. Jó, takový tahový neklid, to je věc! Mám v létě pocit, že než slavíky pustím k další cestě, že jej od nich chytám. Ne snad, že bych se klepal nebo si popískával, ale koukám do dálek, pořád. A v noci před kontrolami sítí nemohu usnout. Hlava je překrmena očekáváními. Vždyť si dovedu představit, jak na samém jihu Skandinávie se hromadí nezkušení tmaví slavíci před prvním přeletem vody. A pak už je pod nimi Slavičí háj a oni přistávají! Slyším ty hlasy, jak se podporují. Sedí za tmy v homolkách vrb a hledí k východu. Jak noční tmu ranní čas chytne pod krkem a začne přemáhat, pohnou se blíž. Za pobídkou. Pak už jdou u stolku na řadu, ohmatávám na spoji pásek hliníku pro bezchybné uzavření a oni odlétají… Už zase jsou sví a dálka provokuje.

Nikdy se mi to neokouká!

Jinak to napsat nelze. Vysvětlím.

Abych odpověděl na dotaz, jak to je s tím mým psaním, budu muset nejedno vysvětlit. Psaní mohutné slavičí knihy se zastavilo chvíli po startu z důvodu neodbytných obav. U podobné literatury to hrozí úplně vždy, ale já bych nechtěl jít zcela podobně. Kniha se neobjeví, dokud některé otázky – “ležáky“ nebudou zodpovězeny. Já si ono dílo prostě zmrzačit nedovolím. Jediné, co mohu teď říct, těch listů bude svázaných sakramentsky dost. Potřebuji být zdráv, to je jediným inkoustem do pera. V kalamáři doufám, že je.

Začal jsem hned za výhybkou pracovat ale na díle jiném, kde ono nebezpečí „porodit mrtvé dítě“ tolik nehrozí. Spis má docela jinou povahu a tím i ruším prvotní nápad, že hlavní dílo by bylo hybridem. K odborníkům, i veřejnosti. Veřejnost odděluji a píši pro ni přesně, co jí sedne. A abych nebyl lakomý, tady je název: „Jak jsem poznával slavíky“. Strašně dlouho jsem hledal něco originálního a přitom přilnavého – teď už to mám. A když se tu po ránu zpovídám, k dětem svůj nápad držím též (o tom už jsem ale někdy mluvil). Tam je potřeba počkat (alespoň já to tak mám), až se přižene ten správný vítr. Vím, že se někde za Bousovem už pomalu zvedá. Ano, plachty mám po ruce od tenkrát, dobře o nich vím. Vždyť jsem je ani nesvazoval. Knížka byla brzy pryč i se svým nákladem, a to je pro autora zrcadlo, které by nevyměnil.

Tak, tady jsem odpověděl, vážení. Takhle to je – a kdo mne zná, ví, že se snažím slíbené ctít.

::: Končí měsíc pomalu a budou se ve vzduchu dít veliké věci. Bude to lítat.

Mne čeká prvního března, promluvit na výstavě v plechovém městě člověku, který, když jsem potřeboval dceři ke studiím malířskou praxi poté, co první kecal (to tak v životě bývá), druhý neuvěřitelně na poslední chvíli pomohl. Ano, byl to on – mistr Zdeněk Gola. Bude to podruhé, co budu splácet stejným způsobem a udělám to ohromně rád.

Zima bude končit a ještě jsem ani na chvilku nepoležel v slavičím archivu. Tak jsem šel zalehnout. Procházím paklík hlášení, vybírám vztažené k nočnímu chytání a pak mne napadne vyházet meziroční. Nechal jsem v ruce jen taková, která se vtahují k létu, po konec roku. A čekal tam na mne objev. Nádherný.

Člověk by řekl, že stačí arch přečíst jednou, nejvýš dvakrát hned jak přijde, a je po slávě. To by ovšem z badatelství byl jen slabý odvar, tam nerozpoznáte nic. A taky jich musíte mít pořádný vějíř, aby bylo co k čemu přiřazovat. Ach, to je zábava snů!

Na rovinu tady teď říkám, že jasné nad slunce, kolik jsem toho doposud neobjevil z těch linek údajů. Musí být vždy jen ta nejlepší konstelace. A veze to prémii. Tu vždy. Jako v nejkvalitnějších parfémech vydechují z karet vzpomínky. Tady už věda dostává výrazně na zadek, ale já si podobné dovolit mohu. A to je teprve zábava! Místo kroužkování – Stará řeka! Jak tam voněla voda za prudkým sešupem! Ale já její vůni znám odedávna, když jsem s dvěma „bambusáky“ a Stabily 341, silonem z Plané nad Lužnicí – pětatřicítkou, barvy modré, sedal na mlýnské stoce a čekal na úhoře. Voněla vodní tříšť úplně stejně.

Přemýšlel jsem, co udělat s výzkumem, až se čas nakloní. Pokud nebude mezi pěti dětmi nástupce, nabídnu vše muzeu do Mnichova Hradiště. Jinam ne. Zde se mnohé výrazně zlepšilo.

Kdykoli beru karty hlášení do ruky (mají samozřejmě i elektronickou verzi, ovšem já mám rád po staru), vím, že něco najdu. Že chytnu stopu jak Vořech s nosem v hlíně. Pak lítám od jednoho spisu k druhému, klikám v souborech fotek, prohrabávám náměry peří. Žene mne tucha, že o zbytečné kroky nemůže jít. Někdy se ale stane, že stopa se ztratí a návaznost nedostaví. Na přeblikávači se zlověstně rozňala červená! Však ona, potvora, zhasne. Jen třeba chvilku vydržet.

To je mimo všechna slavičí témata, ovšem radost stejná. Fotka není ostrá, jen pro ilustraci. Převzal jsem ji z webu.

Pokud ještě vyvíjím nějakou činnost, chci, aby z ní vanula radost. Už jinak pracuji spíše pro sebe. Ovšem tyto ceny, které vytváříme spolu se sklářskou školou, jsou příležitostí v radosti se koupat. Vezměte – oceněný má doma v úctě kus ohně naší výhně. Otisk mého kladiva. Není to hřejivé? Sám jsem zažil podobné, ocenilo mne město Dolní Bousov, vím, jaké pocity od nominace ku chvilce slávy jdou. Přeji, gratuluji, prožívám.

Pojďme ještě jinam.

„Cenu za krajinu“ by měly obdržet současné mrazy. Loni už mnohé kvetlo, letos mráz zvedl na pupeny varovný prst a k tomu jaksepatří přitvrdil. Děkuji. Bude už sice končit k víkendu, ale stačilo. Stačilo i mně, pěkně jsem naběhl na vidle. Napsal jsem totiž do zpravodaje ve vztahu ke klimatu tamní kotliny, že zimy posledních časů se drží kol nuly. Pár dní od chvíle, co jsem časopis vytáhl ze schránky, mrazy udeřily. Svedu to na počasí, na nevyzpytatelnost. Tím směrem uhýbá kdekdo.

Přílety ptáků se u nás zastavily. Posledním navrátilcem je luňák červený, parádník už je doma. Nyní je pauza, ale přijde úder. Hned po neděli. Uvidíte. Datum vysoké, i slunce víc prohýbá oblouk, strnadi o tom moc dobře ví, po ránu pějí, už to popojede.

Nebývá každým rokem, ale ten obraz mi najednou vyplaval. Na keři u plotu seděli tři hýlové. Praví, severští. Dva oni a s nimi ona. Najednou byl přede mnou rok čtyřiaosmdesát, kdy jsem je chytal a kroužkoval dole u Klenice. Javor mléč tam tvořil řady kol staré cesty (neexistuje už ani jedno) a hýlové od severu slétli. Okroužkoval jsem jich každodenním chytáním u vody hodně přes stovku, červených i šedých. Víc šedých. Naučil se určovat věk, naučil jejich zvyklostem. A přišlo pak i hlášení z Pobaltí, z hnízdní doby. Hned na jaře. Mám ten druh moc rád. No, a nyní seděli u kovárny! Jasně, zimy už nejsou takové, co by je sehnaly z hor. Tady u plotu nepobyli dlouho, něco si řekli a odletěli. Musí mi to stačit krátce. A stačilo, však čtete.

Jestli vám zbylo ještě nějaké dříví kolem kamen, jestli dodavatel tepla dodává, buďte blaženi. Za pár chvil kamna přetlačí slunce, vysejete ranou zeleninu a budete si nad řádky přát. Cokoli. Jaro to splní.

No, prosím! A Slavičí háj je v bílém. Kdo by to do letošní zimy řekl.

Nechal jsem všeho a rozjel se tam. Podívat se do stop ve sněhu, co vše u nás bydlí pozemního. Nu, mapa je to pěkná. Ani se nedivím. Zvířata necháváme tak, jak je jen trochu možné. V určité míře musíme jejich představy korigovat, až taková svoboda v parku být nemůže.

Hlavně jsou zajíci a taky nutrie. Ty mi vadí, proti nim ochranu zatím nemáme. Se zajíci si poradí oplůtky, ostatně na obrázku jednu lokální vidíte. Ta je kvůli výsadbě černých bezů.

Stopy jsem našel od lasiček, bažantů, od srn i zmíněných zajíců, v jednom místě na hraboše ze vzduchu plácla poštolka. Mokřina je sice příznivě promokvalá, nezamrzlá, ale ptačí hosté se v přelomu roku poztráceli. Tak zase až za měsíc.

Vybavili jsme se technikou na sečení trávy a těším se, jako malý kluk. Nikdy jsem to nedělal, budu hospodařit z pověření kolegů z trojky. Seč si odeberou lidé ke koním. Bude to strava na jedničku.

Je zajímavé, že když přijde takovéto počasí změnou, že šplhavci zmlknou. Jakoby snad nevěřili slunci, které jejich těly pocukává.

Rákosí nemá rádo mokrou sněhovou nadílku. Polehává, a je to docela škoda. Ještě holt stvoly nejsou jako na rybníce, silné a stabilní. Prapor nahoře nachytá sníh, ten ještě natáhne vodu z oblačnosti a výsledek vidím při zemi. Na štěstí ne všude.

Pokryv je v tloušťce pěti centimetrů, v noci má přijít mráz, který vydrží po několik dní. Stromy ale takové varování potřebují, aby se zase nezbláznily. Ten pohled na plošně rezavé větve spálených květů mne od loňska děsí i teď. Budu se po zbytek života tady v kotlině učit respektu k nejvyšší moci a vyštrachání se na nohy po každých prohraných představách. Příroda je u nás přesně taková. Pak ale po mezích zazpívají strnadi a bude nádherně.

Děti z kroužku přírodních ochránců vyčistily budky a přemýšlely nad jejich obsazeností. Kdybych byl mlád – či ještě o něco mladší, chodil bych do takového kroužku poznávání. Takhle jsem se vyučit musel sám. Dali mi sice štempl, ale se slovy, že vzdělávání zdaleka nekončí, abych na to myslel. A já si vzpomenu pokaždé, když mne jakékoli téma vyškolí. Když jsem tím, kterého čeká teprve pochopit.

Hliník nedostává křídla jen v leteckém průmyslu, hliníku křídla dáváme i my.

Sedím nad zásobou kroužků, nachystanou pro letošní rok. Nejvíc je těch na žlutých bužírkách, typ „N“. Mám je především na slavíky, ale dostává takový třeba i brhlík. Mám jich tu sedm set a hodně přes polovičku jich během roku vzlétne.

Kroužek je základ činnosti, s jeho nasazením a pečlivým uzavřením jdou další kroky. Slavíka je potřeba od paty po zobák prohlédnout, změřit a zvážit. Člověk by myslel, že se rozměry budou stále dotýkat, ale rozdíly opravdu jsou. A možná i zákonitosti. O měření běháku jsem si zkraje myslel, že bude nanic. Že to je pořád dokola. Není. To jsem jen zprvu natrefil slavíky sobě postavou podobné, pak přišly šoky a opět tichá výpověď. Rozevíráte dlaň a hliník odlétá. Nachystán někdy promluvit. Kéž by promluvil kroužek každý, to bychom byli vzdělanými. To se neděje, i když i po smrti opeřence, dávno odbyté, jsou tu ještě detektoráři. A těm to panečku jde. Naprosto nový zdroj poznatků pro stanici.

Dívám se do bužírek s třpytem hliníku a uvažuji, jakou váhu kovu jsem za léta na slavíky navěšel. Samozřejmě, že by to spočítat šlo, plus mínus autobus. Nepřesně proto, že dříve typ „M“ byl tenčí a já už dnes nevím o kolik. Pořád se na kroužky dívám a tipuji, kolik jich tak může ležet po Africe. To by též bylo záhodno znát. Jdu ale v rámci pozitivního myšlení vyprávět o těch, kteří se zpátky vrací. To je veliká parádička. Já nevím, jestli si dokážete představit, ale když prochytávám stará místa, kroužek je přítomen každou chvíli. Slavičí samozřejmě, ten ze žluté bužírky. V čase, kdy jsem jej stahoval a kleštičkami přehlazoval spoj (deformace z mého „umění v železe“ okolo výhně), nevěděl jsem, jestli právě tento bude meziročně připomínán. A teď si vezměte, že starý mistr ze Slavičího háje – od lavičky, se vrací takových let! A moc bych si přál, vidět jej po roce zas. Ten toho pamatuje! Park byl tehdy – ani ne – čtvrtinový, měl jsem tmavších hned několik vlasů, kroužky za prvním písmenem neměly přídavné „A“. Jenom on – zpívat se pořádně nenaučil. Opravdu není složité, poznat jej po příletu podle not. Nejhorší zpěvák z pěti tisíc okroužkovaných. To je můj názor, slavičí dámy to vidí jinak. Což je dobře a už jsem zticha.

Kroužky už čekají a je jim jasné, že nejnižší číselná řada bude na řadě první. Ta letos poletí na každý pád. A budou mezi nimi tací, co odletí na nohách slavíků místo na západ někam k východu. Určitě to zase přijde. Bude jich do padesáti. Ty se proletí maličko dál, skoro na konec Afriky. A bude mezi kroužky jeden – dva, co toho příliš nenalétají, více našoupou. V podzimu je obdrží brhlíci z naší zahrady za kovárnou. Pokud výlet opravdu natáhnou, bude to někam tady za Hrádek. Proužku hliníku to je asi jedno – pozor, i takové kroužkování je ovšem žádoucí a cenné. Nejsme na soutěži poštovních holubů. U brhlíků sledujeme věk, kondici, i právě to, abychom mohli říct, že místům jsou převážně věrní. Ale, než to tu dnes zatáhnu, rád bych se vyhnul nepřesnosti a doplním, že i mladý brhlík tu a tam může napálit dálky a zakusit svět. Patrné to je na chytacích stanovištích v horách, kde druh normálně nehnízdí.

A jdu se vážně dnes už podívat po fotografii, nebo sem pro neplnění slibů nebudete chodit.

To je on, co jsme o něm před chvílí tak „hezky“ mluvili.