Jak jde ku konci kalendáře, na některých místech je pěkným zvykem přát do nového roku. A proč nenapsat, že bývám mezi oslovenými a velice rád na světlo věty naděje přivádím. Může to být odvislé od mého věku, i když v Rusku jsem nebyl, může to být i tím, že jsem literárně znám. A chodí k tomu i zpětné vazby od lidí.
Tak i letos už vybíhám v noci zpod peřiny a lovím po šuplíku tužku k poznámkám. Jinak to nejde, ráno by bylo „hluché“. Vždycky má slova směřují k lidem, ale i jejich krajině. To nikdy neošidím. Tím se pak mezi ostatními i liším, tou krajinou. Mám to v životě dohromady a jestli mám cítit se na cestě v radosti, nebude nikdy jinak.
A ještě jsem nenapsal, že bývá mi pokaždé velikou ctí, když věty ode mne jsou volány do času natolik honosného. Rád potom přijímám i vyznání ostatních, kteří vedle mne stáli v adresářích a já jejich jména neznal.
Ať máme příjemné obrázky na těch nejpevnějších skobách. Ať se vše mizerné včas klidí z našich cest.
PRAHA TY *4424 Slavičí háj u Dolního Bousova 1K 15.8.2019 / 14.4.2020 Villeneuve-sur-Lot (Francie) 1273 km – náraz na sklo, zotaven.
Šly roky a bylo jich hodně. Třicet šest. Držel jsem pro specializaci jeden odečet zahraniční značky, ale hlášení vlastního kroužkovance jsem neměl. A neměl bych možná dodnes, nebýt nočních odchytů v létě.
Takováto hlášení by chtěl dostávat každý kroužkovatel, kdo má opeřence rád. Pták byl nalezen po ránu pod skleněnou plochou městské třídy, sebrán ze země, osvěžen a zkusmo v ruce pootevřen. Odletěl, a já dodnes věřím, že tenkrát v cestě pokračoval. Od jihu zbývalo ještě pěkných pár kilometrů, ale dávno přeletěl Pyreneje a cesta domů podél Alp se jevila volná.
Než pověsím mezi kroužkovací výsledky pro slavíka obecného u nás svůj první zástih v zahraničí (je na řadě), pojďme k jedné aktuálnosti.
Odbývá se daleko od nás v rovníkové Africe, v Keni. Právě teď, na konci listopadu, tam přilétá starým migračním koridorem ohromné množství slavíků tmavých a zpěvných rákosníků. A stanice, kroužkující, krom jiných, i tyto druhy nám známé, má se co ohánět. Jednou to přijde, osobně tomu věřím. Tak jako se děje už dlouho u rákosníka zpěvného, i tmavý slavík sem s jejich kroužkem jednou přiletí. A my budeme propojeni s tou parcelou divočiny pod Kilimandžárem. Teď tam přilétají a protahují dál. Cílem je oblast ještě o něco jižněji – Zambie, Zimbabwe, Mosambik – se tam nacházejí.
Ptáci, co letí opakovaně, co už v Africe byli, ti cílů snad už i dohlédnou. A zastaví se v nich déle, než tomu bylo po cestě v místech přestávkových. I když i tato místa jsou zvána dnes v podstatě souborem zimovišť, protože pobyty v nich krátké určitě nejsou. Proto i odletová křivka po světě má tak dlouhý čas trvání. Ne. Nikdy nebudu obdivu prost, držím-li v ruce tohoto slavíka. Je-li mlád v létě – vím, co ho čeká. Pokud má roků už víc – vím, čím si prošel. A on se krčí, hnědýma očima patří po kleštích, kdy neví (to vím jen já), že cestu, kterou odněkud letí, vůbec netřeba odpískat. Povede za chvilku dál.
Už jsem to zmínil posledně, je hezké na ně myslet, když tady nejsou. A jestli jste dočetli až sem, víte, že to tak dělám.
Bývalo to kruté. Navíc jsme nevěděli nikdo, jak hledat slavíky do samého odletu. Nikdo to neuměl, dobře to vím a je to jasné i z databáze. Líčilo se od května do bližšího okraje prázdnin.
Vzpomínám, byl to rok osmdesát tři, kdy jsem jel v červenci k Jizeře, k jednomu soutoku pod Veselou, že nachytám slavíky cestující. Vybral jsem místo za vodou, musel jsem vždycky na kontrolu přeplavat, než bych se táhl daleko k mostu. Řeka byla chladná, Jizera taková je u nás na středním toku. Ale šlo léto a krajina prohřátá, takový normálně překrásný čas. V křídlatce ohromné zátoky, kde se mi pro odchyt tolik líbilo, jsem za celý den chytil jednoho střízlíka a jednu pěvušku. Pod Veselou to tedy nijak zvlášť veselé nebylo. Tak jsem byl neznalý, nezkušený. Ale to je přesně celá „slavná“ cesta mého výzkumu. Pokus – omyl, se tomu říká. Umím se naučit velice perfektně a přepoctivě, musím mít ale z čeho. To nebylo, a přicházelo ku hlavě podobně jak řeka v těch místech tenkrát – loudavě až líně. Uff, to prošlo roků! Dnes na většinu slavičích fíglů odpověď mám. A taky do zpětného zrcátka křičím: „To byla tenkrát naivní pitomost!“.
Byl jsem v těch místech jednou se podívat a v značné hrdosti odcházel domů. Ano, už bych tam na mistra nenalíčil. O takových kroků jsem s vědou dál. Utratil jsem roky zbytečně v cestě neprošláplé, ale vážím si každého do posledního. Byly „postrkovací“. Jeden si potom ohromně váží sebedrobnějšího objevení, v samozřejmosti kontrolou stvrzeného či vyhmátnutého v mírné korekci. Pak tedy raději doověřeného.
Takové jsou desky s mým výzkumem a mám z nich radost. A že slavíci s prázdninami slétnou z krajiny k Africe? Toho se nebojím, že by mne příliš trápilo. Vím, že zas přiletí. Že prožiji znovu první líčení pod zvláštní náladou. Že je znovu potkám. Že nové úkoly, co jsem si přes zimu nadiktoval, dokáži poctivě psát. Mám už teď některá zadání na rok pětadvacet, vyhecovaný k jejich zvládnutí.
PRAHA N*98735 Buštěhrad 1K 27.8.2017 / 3.9.2018 Ile de Mogador (Maroko) 2869 km – uloven dravým ptákem.
Slavík na II. odletu do zimoviště. Nejeden podobný sleduje za tahu pobřeží a nejeden zřejmě skončí jako potrava jižních ostřížů. V tomto případě hlášení podal britský kameraman, dokumentující život dravců na hnízdě. Vyvádějí mladé v posunutém hnízdění do doby, kdy drobní pěvci táhnou zimovat. Kdy není problém potomstvo uživit.
Ukazuje se, že i slavíci obecní ze středu Evropy směřují často na okraj Atlantiku a teprve pak se stáčejí k jihu. Přímky, které kreslíme mezi oběma body pořízených hlášení jsou nejkratší myšlenou variantou, nikdy v praxi ale o cestě samé příliš nevypovídají. Ptáci tak urazí daleko více kilometrů.
Co je dál velmi zajímavé na tomto hlášení – další úsměvný důkaz, jak ohromnou roli sehrává náhoda. Podobně je to poslední dobou například s detektoráři, kdy asi nebude jediného, kdo by ornitologickou značku dohledávačkou někdy nevyhrabal. Jako třeba unikátní hlášení slavíka modráčka z bahna Žehuňského rybníku.
Provázel jsem parkem dnes zahraničního hosta a všímal si, jak si ptáci v prostředí vedou v tuto pozdní roční dobu. Nesleduji moc dravce, nesleduji vodní ptactvo kolem, nesleduji husy divoké na promyšlených přeletech, vždycky mne lákali pěvci keřových shluků. Je to ale určitě tím, že mne pod větve vlákali slavíci. Mám to spektrum rád.
Teď ještě parkem běží tah červenek. Ty půjdou do zámrazu. S nimi putují střízlíci, pěvušky u nás vzácněji až vzácně. I tak jde ale o moc pěkné okamžiky, které člověku připomenou chvíle sezóny. Ta chování jsou přes kopírák, odečteme-li enormní zvědavost červenky. To si slavík až zas tak nedovolí. Ale to, že putují podrostem kol páteřní cesty, a co chvíli sletují do volného okraje za vyhlídnutou kořistí, to dělají jak červenky, tak slavíci. Druzí jmenovaní zejména po ránu a večer, také před bouřkou, pokud se více zešeří. Takový je i modrák.
Listy z větví téměř opadaly, ale dub cer, stojící hned u tabule, nikam nepospíchá. Je rok od roku mohutnější a bude z něj parádník jaksepatří. Co už jsme stromů do země pozastrkovali! Jde o moc dobrou věc. A dnes jsme pod trny ochutnávali z šípků, jestli už „jsou“. Víte, co myslím? Jestli už jsou uvnitř na kaši. K tomu stačí první mrazík a pak můžete uškubnout. Vůně, chuť a živá lékárnička – čerstvě jste absolvovali. A berte si! Letos jich moc není. A ukazujte dětem, ať i ony to zkusí ve správném čase. Ať se učí po krajinách přiučit se. A k sběru tomu pod čepicí přivazovat radost. Teď příroda hodlá oplácet! Nám, kteří s ní putují za ruku rokem. Jsme to my, kdo má to štěstí na sklonku zážitku v tichosti poděkovat. A nikdy byste neuslyšeli, že není zač. Taková ona není. Ví totiž v jistotě, kolik nabízí.
Pole nad pohaslou motýlí loukou se leskne vodou z oblohy a hluboce zpřevracená zem kryje možný náš posun vědomostní. Ano, až oschne, třeba se posuneme v poznání zas trochu blíž. V každé hroudě této republiky si myslím, že objev leckterý vyčkává. My se totiž moc nekoukáme a scházíme tím.
Jdu pro fotku, co už tu byla. Připnu ji znovu, protože je z těch míst taky a tajemná tomu, kdo na tajemství věří.
Co má ten šutr všechno za sebou!? Od utváření mřížky, přes život v krystalu, až po cestu plnou omílání. Z hor k nám dolů. Usazení se v sedimentech štěrkové lavice pradávné Jizery, odchod řeky jinam, terasy překrytí humusem – a pak ty lidi okolo vrtání šutrů na práci i k boji. Pak širé lány nejsvětlejších zítřků, předtím ještě Pavlův dědeček s fajfkou jak říká u kafe z hrnku: „Tohle pole je naše nejlepší!“. Vidím ho sedět někde tam, co rozhled je po place, dnes po slavičím. Ten by koukal, co jsme z toho segmentu současně vyvedli – a že to nemáme na obživu. Možná bychom i dostali hubováno. No, to tedy dostali!
My jsme tu ale šťastni. Kluci z party – jeden nad stromy jako zahradník, druhý při relaxu s rodinou, když léto sejde z Rachval sem mezi jabloně. Do ledničky.
Budu-li dávat pozor, ještě objevy nastřádám. Je jasné. Chce to jen čas, po kapsách euforii a výdrž. Dobře, ještě tedy kus štěstí. Víc už ale fakt člověk nepotřebuje.
Myslel jsem před chvílí na slavíky. Oni se snaží držet i zimoviště dole po Africe. Ti, co už tam byli – samozřejmě. Tady drží hnízdiště a dost často i místo narození, to mohu doložit snáz. Není to všechno úchvatné? Musí se odtud zvednout a vypadnout pryč. Kvůli životům, aby udrželi. A protože tady sledujeme oba ty hnědé – považte – ten tmavší a vzácnější letí Afrikou ještě o mnoho dál. Jak to tak přijde? To vše v těch nejzelenějších deskách schraňuje ornitologie. Ona z toho už dávno ví mnohé. A my, její dělníci, co dřinu máme v erbu. Táhneme každý po kárce cestami času, šťastni, že kola v dlážděních ještě poskakují. Že v lajnách trávníků točí se též. Že paprsky ke gnómu arbitrů slunečních ještě probleskují. Každého z nás, jdoucích..
SEMPACH N *55070 La Rogivue 1K 3.9.2014 / 13.5.2017 Starý Kolín 731 km – retrap, jako M,+2K
Tak tedy ještě jednou do podobné oblasti za slavíkem, tentokrát zapsaným v čase kroužkování jako 1K, znovu pták na odletu. Je radost číst na obou stranách záznamu, že slavík byl poté puštěn.
Znovu jsme na západním okraji hor v oblasti ledovcových jezer, ta – nejen, že jsou shora opravdu vidět, ale lákavé jsou i „doprovodné efekty“ těchto útvarů. Což předznamenává hojnost potravy, komfort ubytování.
U Ženevského jezera mám přátele, až si jeden říká, jaké tam musí být večerní posezení na konci srpna. Jezero je hraničním mezi Švýcarskem a Francií, míří k němu čtyři mocné řeky a odtéká mohutná Rhona.
Tento slavík byl kontrolním odchytem přečten u Starého Kolína, v místech, která jsme měli možnost navštívit a kroužkovat tam. Zážitek stavím za dobu specializace mezi největší. Lukášovi opakovaně děkuji a znovu k výsledku gratuluji. Rád jsem jej k jiným vyvěsil.
Dlužno ještě dodat, že autory zdejších kroužkování na závěr vykáži zeširoka, aby to bylo spravedlivé. Příště uvedu výsledek, který byl donedávna za hranicí představ lidí s kleštěmi na hliník. A Standovi pro jeho skromnost jej přeji, přestože příběh dobře pro slavíka nedopadl. Rozkrývá k nám však mnohé.
SEMPACH N *48055 Col de Jaman ,+1K 21.8.2009 / 1.5.2014 Horka nad Moravou 839 km – retrap, jako M,+2K.
Pozoruhodností na tomto hlášení je hned několik. Jednak – další pták, který vletěl do hor ve Švýcarsku (až by mne svádělo říct, že byl mladý). Do odchytového sedla maličko stranou. Pak je pozoruhodné typové označení (totožné s naším) a pak je zajímavý čas mezi kontakty. Samosebou, že mladý být nemusel, i když se někteří tohoroční značně obtížně určují v letním peří. Slavík je z Moravy, je možné, že přeci jen někteří spíše uhnou dřív. Zlákají je řeky, tvořící ostrými límci „náhonce“.
Datum kroužkování typické pro průlet kopci, začátek III. srpnové dekády. Datum kontroly? Pro starého slavíka s nejvyšší pravděpodobností již hnízdní.
A přeci obě švýcarská sedla leží v západní části hor, tedy inklinují k hlavnímu proudu.
Slavíci jsou pryč už hezkou chvíli, objevy z bádání sem dávat nemohu, zpětná hlášení musí mít pauzy – co dál?
Šlo by donekonečna propojovat různé úvahy a pracovat s tím v éteru k lidem.
Už orají nad motýlí loukou, těším se až naprší a uschne. Hledání bude s ohromnou motivací, musí se najít ještě další pravěk. A našim pěti dětem nachystám hru na ty časy.
Už je článek odeslán, půjde před lidi. Unikátností jsem spíše šetřil, ona se prosadí sama. Ale přeci – jde v podstatě o čtvrtou nádhernou věc pro Slavičí háj. Co ještě tak může přijít? Snad, že bych potkal toho otloukače v časovém střihu. No, nevím. Oni prý uměli těmi nástroji i solidně prorážet hlavy, když bylo potřeba majetek ochránit. Možná je lépe, že jsme těch sedm tisíc let od sebe vzdáleni.
Ale, podívejte. Pro časopis jsem využil sekeromlat z naší zahrady v Kněžmostě a vývrtek ze Slavičáku. Kdo nemáte představu, tady se podívejte. Vrtáky byly duté, samozřejmě. Ten kněžmostský sekeromlat jim praskl při vyťuknutí středu. To se stávalo.
Buď jsem už ze vztahu s domácí krajinou zmagořený, nebo opravdu mnohé dostávám do oka. Já totiž, když pod kopec teď přicházím, fakt – že to tam vidím! Jak to, že to do dneska nikoho nenapadlo? Nebo mám „velké oči“. Nedaleko močály od Klenice a Trnického potoka, naproti nad Červenským rybníkem archeo-lokalita prokázaná, a dva kilometry naproti? Je to vůbec možné? Už jsem párkrát na temeni kopce byl a napadaly mne věci všemožné. Na dobu kamennou jsem si ale nevzpomněl, tak vysoko myšlenky nenosím. A ono to je, hned tady pod botami. Krajina – jasně – vypadala jinak. Ale potřeba říct, že příznivěji. Byla k lidem srozumitelná, zastavili se a sedli. Rachvalské hvozdy sahaly nejspíš až sem k bubnu, kůlů na dlouhá stavení bylo tedy dost. No a ten kamenář? Nestačil na horní Jizeru běhat pro horninu, kvůli rozběhlé nadpoptávce.
