Řešit budeme slavičí barvu, o které se moc neví. Objevil jsem ji v čase výzkumu pelichání dospělců před odletem. Lámalo se století a já každé prázdniny líčil do nejtmavších křoví na slavíky „v procesu“. V novém peří jsou od hlavy po záda „fialoví“.
Pořád jsem nenacházel tón pro porovnání, až dnes při štípání dřeva. Švestkové dřevo se hodí do udírny, za určitých okolností jej lze využít jako vzorník. Je-li vyschlé a potřebně letité, jádro má barvy z obrázku. Je jich celá škála a orámovat nejsprávnější nebyl problém.
Nový slavičí kabát má vůbec zajímavé prvky zavedeny. Perleťové žíhání, jakoby povoskované, i to se po hnízdění vypaří. Ještě v minulém století nikdo pořádně nevěděl, že slavík na odletu vypadá o hodně jinak, než jej znají z jarního kroužkování. A ještě výrazněji je proměna spjata s modráčkem. Posíláme je na jih v tmavých oblecích a oni pod africkým sluncem vyblednou a outfit rozzáří. Divadlo zříme nemalé.
Ty duby mají ke stovce let každý, možná víc. A já je ukazuji lidem, protože obnažuji hranu lesa stezky číslo čtyři „U Boroví“.
Když jsem vymýšlel název posledního okruhu krajinou města na Klenici, napadlo mne „Za lesním tichem“. A lidem se to líbí. Já vím, řežu-li motorovkou v pařezech, je to hluk, ale pomíjivý. Dočasný. Pak se hloh či slíva skácí k zemi, žuchne do listí, já kmen odvětvím, pokrájím, a pak už je klid. A jakmile odjedu, klid bude stálý, les jej udrží. Po mrazech opadalo listí. Takže nechrastí, nepoletuje. Je dole. A ticho vítězí na celé čáře.
Ještě se slunce při západním Chlumu drží na obloze, a když to jde, zahřívá. Babočka paví oko sedla na březový obří válec dávno mrtvého dřeva. Zbyla jen bělostná košile a uvnitř troud. Motýl neodlétá, sahá sobě po tepu. Ještě pár chvil a buďto se odloží k spánku, nebo zahyne. Krajinou u Vlčího Pole totiž o tomto čase prochází přísnost. A já hostem smutečním. A přeci! Červenka si mne možná přes celý les našla po hluku pily. Jsou tak naučeny, možná se s tím už rodí. Mluvím k ní a ona se vůbec nebojí. Člověka, myslím si, nikdy neviděla. Seskakuje do listí ku sběru a v momentě zas. Probíhá příležitost.
Teď to je ono, les je potichu. Za lesním tichem? Ano, jsem tady správně, a kdybych nehlučel pilou, les by takový byl i zůstal. Nenašla by mne ale červenka, to vím najisto. Živí se v jednom kuse, než hmyz zaleze do úkrytů. Dnešní noc ji nejspíš sebere a postrčí k moři. Tak jsme se alespoň viděli.
Samhain slábne a život jde dál. Keltský rok je rozběhnut. Kdo si myslíte, že to je nějaká pitomina – inu, není. Ti lidé s přírodou žili, sledovali ji a respektovali. Nejsem pochopitelně v zákrytu se vším, třeba víru nepotřebuji v jejich formátu, přestože vlastní typ chovám. A že jim nyní začínal výhled „za kopec“? Je to k pochopení, mojí myslí zcela určitě.
Toliko úvod pro listopad tady na blogu, příště zalistujeme znovu v zpětných slavičích hlášeních. Ne, že by šanony praskaly ve švech, ale nějaké nás ještě rozhodně čeká.
Končí se několik událostí – tak třeba sezóna v Červenohorském sedle. Poslední směnu přijde vystřídat sníh. Skončilo se rovněž setkání ornitologů v Kostelci nad lesy, bylo jednodenní. Odchyty běží ještě u sousedů na Stacionári Drienovec a také na punktu Sedélko poblíž Luhačovic. Doběhla akce na výzkum pěnic černohlavých pod Prahou u Chotče, Červenský rybník na třetinové vodě před výlovem je plný ptáků.
Slavičí háj shazuje z větví barevnost, z ptactva se drží už jen ti nejvěrnější. Ale veliký pozor! Noc ještě nese dost křídel chřástalů, bekasin, sluk. V dopoledni pak houfky pěnkavovitých, což je klasika.
V zahradě bych potřeboval udat poslední drobný kroužek ze série, ale králíčci v ní už nejsou. Počkám si po ránu, třeba to vyjde. Do sítě propadá listí, odchyt je velice pracný. Připadám si u ní trošičku pro legraci. Posílám obdiv kořenům a zdejší černavě, kolik jen hmoty pod oblohu od jara vystrkala. Něco tak končí, jiné začíná. Však jsem to napsal někde na začátku.
A fotku? Mám tady z konce měsíce zahradní vzácnost – králíčka ohnivého. Věším. Pět a tři čtvrti gramu v pohybu k moři! Není to velkolepé?
PRAHA N *20170 Litoměřice M,+1K 2.5.2007 / 8.10.2010 El Puerto de Santa Maria (Španělsko) 2243 km – uloven, zřejmě střelen.
Až budeme na konci vybírat pět „Nej“, tento výsledek Jirky Reifa tam bude.
Slavík vyššího věku směřoval k průlivu po západním okraji Iberie. Není vyloučena ani přestávka, na jihu poloostrova nejeden slavík již připravuje přelet Sahary. K okraji pobřeží stékají mohutné řeky a tvoří příhodné podmínky pro migrující pěvce.
Datum pobytu odpovídá. Ovšem i v novém století je možné, že je slavík zabit. Pták je z projektu sledujícího problematiku hybridizace.
PRAHA TB *624 2.7.2004 Břeclav 1K / 12.4.2006 Nice (Francie) 930 km – chycen kočkou.
Podobně, jako u předchozího slavíka se nabízí otázka, zda podle pobřeží nevstoupí do Pádské nížiny a napříč jí neproletí do Alp. Pro tento předpoklad u starších slavíků máme několik indicií. Pták míří hnízdit na jih Moravy, tedy výrazně k východu.
Nezkoumám společnost lidí, neprohledávám oblohu, nejsem nadšencem křiku motorů a vůně propáleného benzínu. Jsem badatelem nad přírodou. V tématu přerozměrném, veletajemném, naddynamickém. A umím příběhům čekajícím chodit naproti. Vydržím čučet do jednoho místa (naučil jsem se mít čas) a čekat divadlo. Je ve všem a vždy. Pokaždé. Jen mít smysly po ruce a – jak říkám – ten čas. Zvu svoje pracoviště školou a vůbec nepřeháním. Vidím v něm kamaráda a ani tento rozměr si nevymýšlím. Vyčkává. Na zájem, na optání.
Někdy studovaným přírodovědcům závidím, že vybrali sobě takovouto „fabriku“, toto pracoviště. Badatelnu, chcete-li. Ale vždyť já do ní vstupovat mohu zrovna tak! Hned za nimi. Jen co za sebou zavřou. A pak? Mne vůbec nehoní čas, nebuzerují limity. Já tam mohu v louce pročučet celý den. A kdyby až vteřinou poslední – přeci se dočkat. Ono to totiž vážně přichází. Zbohatnutí.
Není to jenom bodlináč, před zimou ukrývající se do hromádky listí. Je to i brhlík na horizontální větvi dubiska, co právě chystá miniudálost. Nálety slunéček nepůvodních, co rvou tady všechno a všem. V příběhu lidské pitomosti. Jsou to i pytláci na vysokých nohou, co dočkali se konečně rybníku vypouštění. A s nimi rackové, co nikdy předtím tady nebývali. Velicí, jiní. Malí už jsou pryč, po smrtích. Každý po té své. Událost k události přičítám v těch časech dívání se. Bohatý sedlákem, když podzim brambory k němu ukázal.
Je nádherné a pro život přepotřebné zaobírat se krajinami a životy v nich. A abych se pod dary nepodlomil, vyhranil jsem se k ornitologii. Ta umí naložit dostatečně. Učím se přibližovat ku peří tak, abych rušil co nejmíň. Nabrat si a nechat i pro druhé, kdyby snad cestou šlapali též.
Až budete mít chviličku, zastavte se v krajině nad čímkoliv. Ono to do vás navtěsná zklidnění i budoucí příběh.
PRAHA N *95011 18.7.2004 Praha 1K / 23.4.2005 Illa Grossa (Španělsko) 1555 km – retrap.
Zástih slavíka na prvním návratu (jarní 2K) 50 kilometrů od pobřeží na jednom z ostrovů, patřících k regionu Castellón, ve Španělsku. Kde spíše než o přelet od Afriky, se bude jednat o zkrácení cesty pobřežím, směřováním od Gibraltaru.
Datum odráží skutečný výskyt slavíků v jarním evropském Středomoří.
Na úbočí kopce je ruch. Osadní lid se činí a dny pro všechno krátké. Útržky polí jsou obdělány, dlouhá obydlí plna života. Hoří po ohništích a jen kousek stranou se na klice z klacku a závažími točí ruka brusiče. Dva režné pytlíky s náplní odstředivě tančí, hůlka má při zemi proláklou vrtací korunku. Z netvrdého dřeva a naraženými úlomky odolného pazourku nebo chalcedonu. Až se po desítkách hodin otupí, budou vyměněny. Do otlučeného kusu rohovce, následně do hladka zabroušeného, byla vrtákem pod mírným úklonem rozmyšlena díra. Až otáčení prodře horninu na konec opačný, vývrtek se protilehle vyťukne a skončí v nezájmu pod nohami. Jako když ze sektu vyletí špunt. Je odpadem, cíl skví se jinde. Palice nepraskla, bude nasazena – a dlouho, dlouho ceněna zacházením. Vždyť pro kámen se putuje vysoko do hor, až do míst neširé řeky.
My dnes ale víme, že cennější kamenné palice je právě vykroužený „odpad“. Mizí alespoň hrstka protivných otazníků, byť mnohé se života nechtějí vzdát. Broušené industrie doby kamenné se užívaly z nálezů později co ochrana proti zapálení bleskem, sekundárně. Stejně tak na cestě mohl vzácný nástroj majitel ztratit, tedy v místě jakkoli vzdáleném. Vývrtek nikoli! Ten zůstal v dosahu zpracování, na místě dílny. Jaký, že tedy důkaz snad vyšší, potřeba doložit k tvrzení: „Máme místo pravěkého osídlení najisto!“. A teprve nyní, vystoupá-li člověk na kótu nad parkem podle sebraných souřadnic, má velkou naději, že se mu v hlavě rozsvítí. A region může zraky napřít konečně i k severovýchodu, odkud nikdy nic podobného dosud nezaznělo.
Že Slavičí háj zatahal za rukáv nás dva se synem, příliš nepřekvapí. Vím, jak to se mnou oplátkou má. Navíc si myslím, že poslední postrk to od něho není. Že větší či menší nějaké ještě přijdou.
::: Úvahu vkládám při vzpomínce na archeologa Jirku Waldhausera, co už tu pár roků není. Drzý bych neměl být, ale přeci – nemohl park s tou dnešní senzací maličko přispíšit? Moc bych to pro něho chtěl. A pak už jen Jiřího u toho vidět…
Už jsem si myslel, že zabrodíme s výsledky ZH do slané vody, ale ještě předtím vyvěsím v jakémsi doznívání fikci, kterak to „vypadalo“ nad Slavičím hájem tehdy, kdy pravěká komunita žila a dílna na opracování kamene z horní Jizery k výrobě nástrojů fungovala.
Jde totiž o událost (ve mně) takového rozsahu, že ničím jiným poslední chvíle nežiji a sestudovávám materiály ze všech koutů a pramenů.
Ten kout české krajiny při východním okraji Dolnobousovska se prostě snaží. Všiml si nejspíš, že ze všech sil šlapeme naproti.
Tento dnešní vstup odzrcadlí událost z včerejší sedmnácté hodiny a stejně jako předešlá, ani tato nebude ornitologická.
Jen připomenu, že prvním nádherným momentem bylo udržení slavíka obecného v oblasti, když přišel výstavbou sběrného areálu o všechna hnízdiště. Převedli jsme mistra pěvce do náhradního biotopu, kvapem podřizovaného jeho nárokům. A tak uviděli lidé i sázet kopřivy. To už je dávno..
Druhá skvělá věc – usazení slavíka modráčka středoevropského. Ano, hnízdí již třetím rokem v prostředí, které jsem vymodeloval přesně pro něj. Chodí se jím v holínkách. Když jsem prvně na jaře tehdy uslyšel zpěv, opravdu jsem myslel, že zlomyslník jakýsi přehrává za rákosinou jeho verše. Jak jsem se báječně mýlil!
Třetí událost je z letoška, park hostí modráska bahenního. Motýlí druh, který to spoustu let již nemá lehké. Sázel jsem do motýlí louky kominíčky, dvě stovky sazenic. A pak, když kvetly první nejsilnější rostlinky – najednou tam vedle mne nasával! Nešlo uvěřit. Zaniklá lokalita je na metr kilometr od nás. Někde musí být ostrůvkem paralelně. My už je ale máme v starém sektoru kolem mravenišť, která k životu potřebuje.
A včera se udála senzace čtvrtá. Co jsem se nachodil v polích kol města a hledal stopy historie. Kamenné. Jsou zmínky o sídlišti dva kilometry stranou mezi Bousovy. Pravěké nástroje, co znám od nás ze zahrady, myslím, že jo. Prolézal jsem vytipované Šance a obracel každý šedavý brousek ke kose. Starý bezesporu, však nedostatečný. My ale máme teď důkaz přímo od nás ze Zahrádek! Ptačí park hostil v neolitickém čase dílnu na výrobu nástrojů z pojizerské suroviny – rohovce. Kdybychom našli kamenný sekeromlat či motyku, pořád by mohlo jít o zavlečený nález k ochraně lidí, známý jako hromový klín. My ale máme z proděravění šutru vývrtek! Ten nikdo nikdy k ničemu nepotřeboval, je zván odpadem. A takový odnikud nepřiputoval, souřadnice budou mateřské. Kolikrát jsem si říkal: „Ten tak najít!“. Pak šel život po svém a včera se vše proťalo. Řeknete možná nad fotkou, že jde o pitomost.
Není tomu tak. Ten kout krajiny je náš (a slavičí), a my se tomu místu skládáme na jméno. A toto bude událost opravdu pořádná. Město na Klenici o sobě zase dopátrá víc z časů, kdy byla krajina mladší.
