Autor: Pavel Kverek

Se slavíky je pro letošek definitivně konec, i když dnes jsem byl jednu chvíli v přesvědčení, že je u nás na potoce modrák. Proč by nemohl být, když jsem jednoho kdysi měl ještě v listopadu. Nakonec to nebyl a nebudeme-li k slavíkům připočítávat červenky, je konec a přistáváme. Ostatně, červenkám se můžeme nad výsledky věnovat hned příště, nuda to s nimi nebude. Dodnes ovšem na škodu věci nemají u nás specialistu a nevíme o nich nového nic. Ještě k těm kteří neví doplním, že právě Slováci mají červenku trochu blíž slavíkům.

Slavičím hájem protahují bekasiny. Že je ve slati klid, zdrží se po celý den. Seděl jsem na větvi u přepadu a pozoroval chování drozda, vybral si areál pro zastávku. Dobře udělal, nohy od hlíny, jak pod vrbou předtím sbíral. Po břiše kropenatý, nikam nespěchající. A pak shora od výpusti rybníka přilétala červenka, nalákaná mohutnou bochníkovitou vrbou. Skočila pod přepad, kde v starých pískovcových kvádrech jsem před rokem vykutal proláklinu, právě pro podobné ptačí nápady. A zájem bývá, především ze strany pospolitosti úpolníků. Ti to s kapkami umí!

Motýlí louka zmrzla nedávno v noci, ale hvozdík kartouzek toho nedbá. I pampeliška ještě rozsvítila, aby hmyz za slunné chvíle prostředí alespoň nouzově uhostilo. I s bludnou včelou. Teď je předpověď vlídná, ale květiny už to neprobudí. Přešel jim po zádech mráz. Vše má svůj čas a po nás chce krajina nic víc, než pochopení. Dávní hospodáři to z hloubi ctili a já bych chtěl jejich moudrost navlékat. Všichni třeba žasneme, jak nová cesta obíhající park po severovýchodním okraji báječně kopíruje vrstevnici pod bubnem. To aby dobytek v zápřahu netrpěl příliš. Jelo se ku Zvolínku téměř po rovině. A nazpět právě tak. Stávala poblíž prý řada topolů. Sloupovitých, které vidíme třeba na cyklostezce u dolní Jizery. I my jsme vysadili, mám je v ohromné oblibě. U Zvolínku jediný stojí. Pamatuje mne s nafukovacím kruhem na těle dole pod sebou, i mámu jak mne drží, abych přeci jen nevypadl. Měl jsem hmotnost tenkrát zhruba co labuť. Voda ovšem, ta bývala čistá a kvetla po hladině kytkami. Ten topol je majákem i obří ubytovnou pro ptačí stavitele. A my – tedy já – jsem zasadil v nejvyšší partii našeho parku mladý, přesně na jižní ose k tomu bardovi. Nemáme totiž jediný ukazatel severu, protože ani jedna z cest, dokonce ani železnice v sousedství, žádnou podobnost nenabízí. Ten park, jakoby někdo vyhodil okénkem z vlaku cestou do Sobotky. Ať ustele si, jak chce…

Zastavila se na daleké cestě dlouhozobka svízelová. A hned za kůly do zelené louky. Pak jsem si všiml v součinnosti s ní, že sléz všechen nepomrzl a pár kalichů pochlapené sluníčko otevřelo. Byla ráda. Motýli jsou to rychlí a lidé si je pletou s opeřenci. Společného mají, že se nebojí dálek a k jihu to umí. Když se podíváte do ornito-blogů v alpském průsmyku na Col de Bretolet (kde nám tehdy k odečtu zastavili slavíka z parku), motýly tam najdete též (dokonce i toho, kterého v životě neuvidím – lišaje oleandrového). V takové výšce!

Buďte zdrávi.

Udeřil mráz v čase, kdy Keltové by končili etapu. Samhain je svátkem tečky.

I když listí poletí z větví, i když louka v slavičím parku utne parádu a štědrou dlaň pro hmyz, něco nám přeci zůstane. Prostor pro život. Bude to jiné a docela podobné jako pár budoucích roků v republice. Zbytek normálních lidí už se bouří proti představě třeba o ministerstvu přírody. Pojďme si zatopit.

Máte čím? Buďte šťastni. Já taky. Ale zpět k tomu životu. Jak odtikává, jeví se pod obzorem různá výročí. Ornitologická společnost bude mít příští rok svátek, a pořádný. A budou u toho i slavíci, představte si. O kroužkování ptactva v začátcích se moc hezky čte v knize Moje ptačí roky. Kdo se chce ponořit do let vládnoucího kamarádství a složitějšího chytání, nechť si knížku skoro deset let starou pořídí. Jsem zcela přesvědčen, že co literatura povinná by měla být k začátečníkům. Aby věděli i jinak. Tak, jak dnes přátelství kulhá až napadá místy na obě nohy. Kdy některým bych dal těch pár kapitol opsat více než desetkrát.

………………………………………………………………………………………………..

Drahé kameny nezmrznou, broušené industrie zrovna tak. Pak je tedy čas vyrazit do Slavičího háje, je po orbě a opršeno, a zkusit štěstí na hrstku krásy i historie. A nechat se pozvat do časů prastaré Jizery, kdy náš kout obdarovávala a v sníženině Domousnické brány zas vypadla pryč. K Labi. Kameje nabírala v podhůří, abychom měli co nacházet i u nás na středním toku, v pluhem pošťuchovaných terasách. No a broušené nástroje lidí před námi, když se měnil kočovný způsob života? Ty byly horninou/původem taky z těch míst.

…………………………………………………………………………………………………

Začínají protahovat střízlíci, je to pořád a pořád stejné. Jak děti dloubnou do dýní, střízlíci jsou tu. Letí též shora, ovšem z větší dálky. Zeza obzoru, který jsem přede chvílí zmiňoval. Od králíčků jsou mohutnější a taky o mnoho šikovnější. Jak pozor nedáte, z ruky jsou pryč. Kroužkovatel musí být opravdu ve střehu!

A táhnou drozdi. I jejich čas ten dnešní je. Uvařte výběrový čaj nebo poctivé kafe a stoupněte si s ním po setmění na balkón nebo do zahrady. Tam, kde je klid. Ten hrneček proto, že bude už chladněji a je třeba pobýt. A pak už ty borce uslyšíte. Cestují kontaktně. Jsou mladí a nápadem letět výrazně rozpumpovaní. Pozná to zase jen kroužkovatel v ruce. Tahový neklid je postihl. Zastaví, když noc je v koncích. Vyberou tabuli s občerstvením a vydrží se cpát dosytosti. Která o tomto čase a za dané situace možná k nim ani nepřichází. Někteří si letí pro smrt, ale o tom tady psát nechci. Vyzrazují to karty zpětných hlášení. Holt na jihu to není jen o lepším sluníčku.

Tak buďte zdrávi.

Dny jsou jaké jsou. Kalendář říká: už trochu přitvrdím! A stejně se najde dostatek těch, kteří to ještě nezabalí.

Mám rád všechny opozdilé motýly, i váhavý kvítek na větvích. Jedou do poslední vteřiny dané příležitosti. Takhle si představuji život.

Velerosa „provařila“ sítě pavoukům, ti musí kvůli tomu hladovět. A jak oschne, hned jít do oprav. Šlapu motýlí loukou dívat se pod nohy, jak je na tom. Na berli sedí šedý ťuhýk a nechce se mu popoletět k jiné. Asi má nějaký plán dole v kytkách. Květy už nejspíš ztratily vůni ale v barvách přetrvávají statečně. O kus dál, kde seč je data vzdálenějšího, stojí rozčepýřené bodláky. Vím, kdo jim to udělal. Ještě se tady rodinky stehlíků drží. Ale nezůstanou, to moc dobře vím. Musí mladé naučit kočovat a sletět po mapě níž. Výsledky kroužkování vlastním z Rakouska. Dva. Ze zimy.

Zdejší kraj nemá vše dokonalé. Neumí například přilákat čečetky nebo brkoslavy. Ty tu vůbec nevídám. Jikavce taky skoro ne. Ale takové cvrčaly ze severu, ty jsem uměl nachytat. Proto pěstuji po parku hložiny mnoha velikostí. To ony mohou. Až listí opadá, keře k obloze zasvítí rudou. A až dorazí průvodní severáček, jednoho rána je uslyším.

Teď, když je kol dokola na polích poklizeno – holo, park přitahuje zvěř. O zajíce člověk málem zakopává, co jich tu je. Mnozí ještě docela drobní z nějakých pozdějších vrhů, tomu ale příliš nerozumím, zatím jsem se o to nezajímal. Jenomže budu muset. Ti menší dovedou prolézat pletivem, co chrání výsadby. Vůbec jsem s něčím takovým nepočítal. Chemii proti okusu samozřejmě neuvažujeme, budu muset zahustit pletivo. Na čistotě prostředí si velmi zakládáme. Možná jde o sebeklam a možná ne – mám pocit, že naše ovoce prostě voní. Obyčejností, tak jak má. Jak jsem to poznával v dětství pod větvemi. Kdybychom pěstovali citrusy, mohli bychom kůru z nich házet do proslazu. Docela bez obavy. Nebo nastrouhat do bábovky, takhle to tady u nás chodí. Vidíte, a letos bylo natolik zmatené jaro, že ani vrtule s obalečem nic nepoškodili.

Říkám: roky jsou od sebe zvláštní a každý z nich tajuplný. Proč si jich nevšímat, když zasluhují. A až mezi nás vstoupí za chvíli další, bude určitě maličko jiný, aby nenudily.

Žijeme v pásmu nekončících kouzel. Rok v naší přírodě je jedním velkým divadlem. Nyní dozrávají šípky do hektolitrů čaje, co naplní hrnečky v čase mrazů. Abychom vzpomínali. Vzpomínáte?

Václav Cílek říká, že stromy o sobě vědí. Souhlasím.

Opadavé již tratí. Zem se halí karotenem, je nejkřiklavější. Říkají, že javory jsou krásné hlavně v Kanadě. Ony ale dovedou potěšit i u nás. Začaly babyky a půjde to dál. Do školy jsem si tenkrát přinesl k nakreslení mléč. V barvách nedostižných. To jsem tomu dal! Kdybych kreslil opad z modřínu, bylo by to snazší. Jenže já vybíral jako milovník přírody, ne co žáček s vodovkami. Ale dopadlo to. Pamatuji si. Žilky přesně dle předlohy, barvy prostoupené.

Jednou jsem na svícen podle stejného javoru tepal misku. Tady už bez barev, sázel jsem na povahu mědi. Že to zachrání. Na olověném špalku jsem tahal kladívky za každý cíp okraje, když už kov nespolupracoval, šel na žíhání. A jelo se dál. Nádherná práce, už bych si málem ani nevzpomněl. Vím, kam dílo šlo, a vím i kolik stálo. Všechny ty údaje vylezly zpod stolu, když o sobě uslyšely.

V ptačím parku se ukazují hnízda. Teď už mohou, o nic nejde. Kuny a lasičky protahují brady – jak mohly být tak slepé. Já k sobě pravím – dobře, žes´ tudy v čase nechodil. Jsou to hlavně pěnice hnědokřídlé, co staví na spodních větvích keřů, schovaných do travin. Vzpomínám na jejich písně chviličku poté, co přiletěly. Jaro se tehdy natřásalo, slavíci zabydlovali, vzduch voněl budoucností. A pěnice stavěly. Víc než pět párů míváme. Sameček vylétá do vzduchu v notách, park chutě naslouchá. Teď do jejich košíků sletují listy. Krom pěnice největší – žlutooké, máme ty zbylé všechny. Každá drží svou niku. A i ta „vlaška“ jednou bude, protože vím, co potřebuje. Znám to ze Staré Studénky, čeho nárokuje. Hnízdívá poblíž ťuhýků, nebojí se. Pod lampou prý je největší tma. Věřím si na ni, že začne plést.

A pak bych chtěl vrátit koroptve. Byly tu když jsme s nápadem začínali. To byl tenkrát jen proužek, který vidíte v mapě, dnes je to docela jiný Slavičí háj. Chystám jim úhor a ony se najdou. A zůstanou. Navrácené. Budou se mít kde schovat. Budou mít potravu přesně k mladým. Budou mít všechno, jak bývalo po krajinách. To mohu slíbit.

Tento článek je k čtenářce, která si o jeho podobu řekla. Na rodinném setkání naší pospolitosti. Proto víc „kreslím“ v útěku z odbornosti. Blog provází o letošku vysoký zájem, sám jsem překvapený. Budeme mimo sezónu víc tedy odbočovat. Pouze po zeleném koberci, nebojte se.

Doběr darů parku.

Až zase maličko přitvrdíme na determinacích, biotopech – a i těch nikách – napíšu, proč je u slavíků tak strašně důležité dokázat stanovit věk. A není to pokaždé jednoduché. Vzpomínám legendárního Hujera, kterak ON sám měl potíže úkol tehdy zvládnout. Víte, kolikrát jsem letos musel slavičí křídlo prohlížet znovu a znovu? Pak tasit znaky pomocné a ještě naposled úkol vyhodnotit? 3x! Shody však dosaženo.

Bude půlka října. Nejvíc opeřenců uhlídáte hned po rozednění, než zapadnou do pozic nebo odletí. A víc jich potkáte u rybníka než třeba v lese. Ideální polní kaluže, zvláště ty trvalejší. Běžte se podívat, kolik tam je okolo stop. Kupte si dalekohled a do „oblíbených“ přidejte ČSO. Ta už vás dovede vést. Budou tam k vám podobní, jaké jsem potkal sám na první schůzi „U Fleků“. Když jsem se vrátil domů, začal jsem brousit kleště na kroužkování. První a jediné. Ilustruji, proč si nemohu koupit moderní profilové, značkové. Videa z kroužkovacích punktů jsou jich plná.

Kněžmost; 5:30 hodin

Buďte zdrávi, to byl fotbal, co? Diskuse pod textem nebere konců a je velice trefná. Ano, chtělo by to zchudnout a víc si všeho vážit. Vážit si příležitosti. Snad to tak budou mít alespoň mladí kolem kleští na hliník tady v našem „rybníčku“. Přesně vím, jak se začínalo za nás. Nebylo nic. Čtete to dobře: nic! Dokonce místy ani ten hliník. Slyšel jsem tenkrát: „Stav teď radši barák, než kroužkuj slavíky, Pavle“. Nebylo aluminium. A sítě? Přes skvělého člověka (jeho bratra) jsem vykšeftoval vercajk z Anglie. Momenty snů! Byly tři. Dvě šestky, jedna násobná (musely se tam ale poslat okopírované „papíry“ kvůli pytláctví). Opravoval jsem každou trhlinu, aby vydržely. A víte, jakou mám dneska v zahradě? No, tu dvanáctku od nich, přeci! Má čtyřicet let a vrásky. Je měkčí věkem, ale na králíčky? No, jdu za ní, je čas. Možná to od lesa poletí, jako poslední dny. Porytého aluminia konečně dost.

Řekněte – není tohle nějaká z podob štěstí? Obyčejného, nedrahého. Podobného všem klukům tenkrát po pláccích trávy a brankovým tyčkám z teplákových bund – vyšší, než malé hmotnosti. S balonem na pumpičku a šněrováním z řemínku. Kterým, když soupeř trefil tlamu, bolela opravdu dost. Tam se musí všechny ty přeplácené primadony vrátit a nejlíp bez trenéra! My ho podobně neměli.

Úspěšný týden čtenářům a netrapte se hloupostmi. Zkusím to s vámi taky tak.

Ornitologie je disciplína vysoké magnetičnosti, až se nechce věřit, že by jí snad některý z čtenářů tady neholdoval. Jak ona umí aktéra napnout. Vést vlídně za poznáním, pobavit. Vylákat do přemnoha tajemných dnů roku s vidinou příboje zážitků. A vyzvaný se s velikou chutí zvedne a jde. Vyrazil prožít.

Chytám za kovárnou pěvce lesních společenstev. Každého rána hned po rozednění. Od slavíků je to odklon zajímavý. Jiné peří, jiné ptačí osobnosti, jiné náměry, docela jiné hlasy. Co my víme o brhlíkovi?! Měl jsem jej dlouho za patriota, ale tady už jich tolik odletělo s kroužkem, že je jasné, že jdou a procházejí. Ne jenom k obzoru, daleko dál! Podezření jsem pojal kdysi už v horách za pozdněletních ptačích přesunů. Kroužkovali jsme, co právě přiletělo. V prostředí, kde brhlík nehnízdil. A on se občas chytil. Mladý. Jako jsou mladí tady ti ze zahrady. A bylo na něm znát, že chce za chvilku dál. Že nemá pochopení pro naše zdržování.

Myslím si, že brhlíci dovedou putovat. Nebo se nechají strhnout elánem jiných pěvců, s nimž si v partě nevadí. Potřeboval bych nějaký důkaz, proto je kroužkuji a věřím. Ještě jsem nenapsal, že ty předešle označené tu už nepotkávám, to je důležité říct. Viděli jste někdy tyto „lesní vlaky“ mimo les na přesunech? Tolik života, takové energie! Babky, uhelníčci, parukářky, modřinky, koňadry, mlynaříci, králíčci, šoupálek, lužka, brhlík a s nimi klidně nějaký ten budníček. Každý hlad řeší po svém. Jak vyučili rodiče i podle nápověd v torničkách poděděných.

Je to nádherný svět – a považte – jaro je vrátí zpátky do lesů. Aby – jak před rokem rodiče, nyní i oni vybrali revír, před jinými podobných nápadů okrsek uhájili, stavěli, snášeli, vykrmili a vyvedli. A celé to soukolí přírodních zážitků postrčí před oči ornitologů, aby je chvílemi nejeden dokonce přimhouřil o němém úžasu.

Aktuálně: Běží tah králíčků.

Zahrada za kovárnou se probouzí do další rána. Od Hrádku přilétají do kněžmostských zahrad skupinky nejdrobnějších opeřenců kontinentu. Necelých šest gramů v pohybu. Jsou vyhecovaní, že „to dají!“. Míří k po sezónnímu moři. Dočkat se prvního svého jara. Z větví borovice víří níž k zemi za přehrávkou. Jemná síťka je chytá a nachystá k okroužkování. Působí odevzdaně, ovšem jen do chvíle než rozpoznají, že mohou odletět. Vteřina svobody je tak ohromující! Mizí nad plotem jinam, do klidnější zahrady.

Odchycení z těch skupin půjdou dál životem pod číslem. A třeba se dozvíme o druhu víc, než v přírodě jednoho dne vyklidí pole. Pěvců ubývá dramaticky, což nejspíš každý z čtenářů už někde slyšel. Za sebe říkám: Chci je alespoň poznat, dokud to jde. A jdu ještě dál. Chci o tom vyprávět k těm, co se mnou u sítí nemohli stát. Abyste, až budete třeba už zítra završovat houbařský košík v podzimním lese, abyste za tichou ptačí řečí pozvedli zrak k jehličí a titěrné ptačí krále králíčky rozpoznali. Nebudou v partě ponejspíš sami. Putují s nimi parukářky, uhelníčkové, modřinky s koňadrami – a i ten šoupálek. Mnozí se ovšem po úseku cesty odpojí a k pobřeží nepoletí.

Říjen našetřil kapitál na barvičky a vede nás životem zas o kus dál. Je podzim, pod zimou. Jedeme za chvilku do parku ukládat jabka do bedýnek, některé proženeme odšťavňovačem. Nedovedete si představit, jak úroda ze Slavičího háje voní právě třeba při moštování. Vždyť ty svobodné větve neviděly za život chemii! Nejsou ta jabka ponejspíš „repre“, nešla by zakšeftovat, ale ona to směrem k nám dohoní na podstatě samé. Je s nimi blaze.

Tak buďte zdrávi a žijte podzimem. Nemusí vydržet dlouho.

Mnozí to znáte. Teď, chvilku před odletem vám za oknem zpívá rehek domácí na rozloučenou. Kominíček. Už bude muset odrazit. Máme je kolem kovárny i my každoročně. Jen jsem toho samečka (vyměnili se po letech) nestačil okroužkovat kvůli dalšímu rozpoznání. Můžete takový krok nahlížet lehounce nebo vědecky, jak kdo chce. Já volím oboje.

I včera ještě zpíval. Ono to není naplno jako po příletu, když jde o budoucnost. Teď nejde. Je to takové „zavírání dveří“. No a dnes se mi podařilo jej v tichosti přelstít a za tři minuty už zase letěl. Pod číslem.

Źe je jejich čas vím ze Slavičího háje. Opracovali jsme vrchní půlhektar na syrovo a nestačil jsem se divit, kolik domácích rehků nabídka pomláceného hmyzu zastavila v postupu. Všichni v šatě obyčejném, nejspíše mladí, žádný nebyl takovým elegánem, co tady ten náš. Proto vím, že táhnou.

Cíl nemívají nijak hluboko od domova, většinou je zastaví už slaná voda za kopci. Kupodivu ale výsledky kroužkování nijak početné nejsou, schází především z přeletu. Jakoby to kominíčkové vzali na jeden zátah.

Informací, kterou bych neměl opomenout, je skutečnost přezimování skupinek rehků v dosahu velkých měst. Jak by se moderně řeklo: „Je to o loubincích“. Ty svědčí kominíčkům, červenkám i černohlávkům. Proto zvyk mění.

Ten zdejší brzy odletí. I když loubinců nabídka, nejsme tím městem 🙂 Budu dávat pozor, před chvilkou na střeše ještě byl za hromosvodem.

Dokud lidé do výzkumu opeřenců nenainvestují ještě více času napříč kontinentem, vědět to nebudeme. Chytat, chytat – a když zbyde chvilička, tak chytat.

Představte si vy všichni, co v posledním čase na slavičí stránku početně přistupujete, že bychom kroužkovali mláďata hnízdních populací a poté v čase mizení z hnízdišť rozprostírali sítě v příhodných prostředích, s cílem objekty znovu zachytit. Někde, někdy, nějak. Do té doby tady budu jen tiše spekulovat, jestli ti dva králíčkové nebyli třeba z jednoho hnízda kdesi v severském jehličí. Vždyť to tak vypadalo před chvílí na zahradě, když jsem chytil pouze jednoho z nich. Vždyť mi to napovídali následným chováním. Dobře – králíčci jsou společenští, může být i jinak. Co ale slavíci?! Vždyť to po noci kdy líčím o prázdninách vídám podobně. Jistě může jít i o nějaké pospolitosti „cestovní“. Ve dvou se to lépe táhne a tak…

Ale u slavíků?

Probíráme teď pěvce mladé – tohoroční, tedy mláďata kategorie 1K a všímáme si vztahů, zjištěných vstupováním do cestovních představ. Slýchám v čekacích boxech určité jedince přes plátno spolu komunikovat. Vídám je společně přilétat k sítím za hlasem, pouštím je poté pospolitě. Aby v parku případně záměry navázali. A třeba to tak vůbec není a prostě jeden „pohyb“ strhne s sebou další. Ale, proč by tomu nemohlo být úsudkem prvním?

Nevíme to, do hlav jim nevidíme. Pomohlo by spekulaci genetické otestování, ale to už stoupáme hodně do vesmíru.

Okroužkuji-li za sezónu k pěti stům slavíků, jde o naději především ke mně. Vím to od osmdesátek předchozího století. Nemohu spoléhat na okolní svět, že mi výrazněji s hledáním pravdy pomůže. Nemá na to, a neumí. A tak připínám značku za značkou na dlouhé slavičí nohy a spoléhám na vlastní schytávání. Slavíci se totiž docela spolehlivě vrací do míst předchozího výskytu či nedaleko, a šanci nabízejí. Jen vymyslet, jak se k té které značce dostat a co z kontrol vyvodit. Jistěže výsledek každý jeden průklepem směřuje i k pověřovateli, ale jsem to skutečně především já, kdo větve oklepává. A bedýnek už ve skladu požehnaně.

Abych navolil podobnou rétoriku jako angličtí kolegové k objevům, „zcela průlomové“ je kroužkování o letních pohybech v noci a při odlétání samotném. Běží desítku let a přineslo, krom jiných, i toto zjištění: schytáváním „potulkářů“ jsem prokroužkoval do budoucích sezón značnou část populace zájmového území „Od Humprechtu k Jizeře“. Ano, vše vypovědělo schytávání. Nahradil jsem tím aktivitu první fáze výzkumu (v století starém), kdy jsem značil lokální rodiny. Nyní tam už kroužkuji málo. Není co. Nejde konstatování lítostivé, nýbrž radost! Tam hrčí kombajny, kdy žně jdou do finále. A dožínky čerstvě po sezóně klidně do příštího dubna.

Když se pravda o návratnosti výsledků ukázala a opakovaně potvrdila, narodila se jedna z kamenných pravd: „Co sobě nepochytám, nemám“. U zaměření na slavíky tomu tak je. Pak tedy – zavírám-li muzejní obroučku dávnými kleštěmi nad patní kloub ptačí, naději startuji především k sobě. Že ještě silněji tématu porozumím. A to už bych maloval fluidum, provázející zjištěné kroužky z předchozích zavírání. Pocity spokojení i hrdosti nad ptačími parťáky. A to ještě podrobně nikdy se nedovím, co v mezičase všechno se událo. Za stavu kdy nevím, nedohlédnu, nevytuším, jenom se umocňuje soukromá radost s obdivem. Že přežívají.

A s díky v závěru: Stane se občas přeci jen, že kdosi zástihem, anebo nálezem vypomůže. V náhodách často prvotřídních. Počítají se a odhalování postupuje. Na konci každého roku jde to poznat.