Vysvětlím to radši hned zkraje.
Člověk na obrázku je stejného jména, stejného přesvědčení a podobné krve. Bratranec.
Neví, že jsem ho vyfotil, jak sází dlouho plodící maliníky v Slavičím háji. V prostředí, které pro záměr daroval. Nikdy, co sad vlastnil, v něm nepoužil chemii, byl ekologickým zemědělcem. Včera mi zavolal, jestli bychom se sešli k dosázení keřů, program jsem si upravil, abych mohl jet. Je tam s ním dobře. Podobné mám za lidi, přírodě blízké a zas tak moc jich není. Je zahradníkem a přesto, že ještě pečuje o stromy, vše už směřujeme k „zarůstání“.
Přijměte pozvání do Slavičího háje v čase, kdy do příletu hlavního hrdiny zbývá jediný měsíc.
Vyplašili jsme zajíce, z tohohle pelechu. Jsou trošku darební, ale máme je rádi, vždyť už toho jinde k životu moc nemají.
Mládež nám chodí na lavičku „zahulit“, jedna dávka v mobilním balení zapadla za lavičku. Našel jsem to při čištění křovin.
Nařídil jsem si jarní úklid a posbíral plné dva pytle. Město si je vzalo do SD a vše je zas čisťounké.
Zpívali skřivani, ano jsou u nás též. Zpívali strnadi – oba, co máme. Žlutý i okrový, jeden z křoví a druhý z rákosí. Už jsou na místech. Modřinky obsadily dutinu přímo v infotabuli, co jsme jim připravili loni. Už jsou v páru a on příbytek za zpěvu představoval.
Z rybníka nedaleko se ozývaly husy divoké, kolem létaly straky. A mne čekal první letošní úkol výzkumu. Zalézt do temného křoví a zaznamenat rašení křovin (nad zemí je intenzivnější a skryté) a podívat se v hrabance po budoucí slavičí potravě. Jak vše pomalu nastupuje a chystá se na den „D“. Pokud se tedy slavík vrátí.
No a přitom jsem vybíral plasty zapadané v křoví, mnohé však ještě původní z časů, kdy se tam vyklopilo kdeco.
Už se tam zdržuje kos, zatím jen samec, ale už testuje potravu právě na zemi. Je černý a v tom příšeří bych ho ani neviděl, kdyby se neleknul mého pokleknutí. Člověk tam jinak neproleze, je to opravdu nízké tak, jak slavíci potřebují, když to jde. Nebývá to na všech lokalitách, ale tyhle jsou nejkrásnější. Šero slavíkům sluší.
Nevěřím, že tam byl kdy někdo přede mnou, do podobných míst se nechodí. Zapomněl jsem říct, že z cesty to samozřejmě nejde, tam keře dosahují země. Odspoda zpod meze ano, keře jsou zvednuty o výšku letní trávy v louce. Odtud tam bývá i trochu vidět.
Vybudoval jsem dvě proluky a jakousi deponii. Tu necháme zarůst pupalkou noční svící, která vedle už je a odspoda kopřivami. Ty jsem tam dosadil. Tam budou později hnízdit.
Roste tam už divoký česnek pod keři, chystají se fialky.
Bylo krásné ticho. Člověka napadne, jak se to tam ještě za těch pár týdnů promění, než mistr přiletí.
Pak si tam krahujec od města přinesl vrabčáka, vůbec se mnou nepočítal. První dírou s ním vyletěl ven.
Na obloze křičel krkavec, mířil k lesu.
U kaluží v louce se zastavily lindušky luční, to je tradiční předjarní obrázek.
Jó, už to tam žije!
