Jaro kvapí, jak deset předchozích.
V žluté.
V bílé.
V růžové
A takhle to dopadá..
U Plazů létal dudek a v Husí Lhotě vlaštovka!
Květy opadávají, vůně se střídají.
Slavíci nespěchají. Jejich řád je kamenný.
Že už ta místa ode mne notoricky znáte? Vždyť jsou pokaždé jiná! Stárnou.
Tady se třeba od nového století úplně změnily stromy. Vrby vyhynuly, rostou topoly a střemchy. Kde je ta mladá holka, která tu v 90. letech stanovala, když utekla z domova? Co může dělat? A poznal bych ji vůbec? A proč bych to měl chtít, není to úplně jedno? Každý táhneme po týhle zemi svůj život. Koukáme, aby za něco stál, abysme užili. Jiný další pro nás nikdo nemá, nebo alespoň chybí důkazy. Teď běžíme své okruhy! Tak jako je běžely ty vrby, co tu roky vládly v prostoru. Nikdo se po nich už neptá, nikde z nich zhola nic v místě už nenajdete. Jejich čas pominul. A co ti slavíci, za kterými jsem sem přišel v minulém století? Na udání. Slyšel je cestující v noci z tohoto nádraží, když tu vlak ještě zastavoval. Dneska jen přibrzdí.
Tyto a podobné myšlenky mne provázejí, když pětatřicátým rokem brázdím za králem pěvců jarní krajinu. Mám totiž při tom dost času a dost místa v hlavě i na podobné. Vzpomínek přibývá. Mimochodem – tady se vychystal můj základní kámen slavičí hybridizace. Tady začal mít výzkum konečně rozměr. Kam to až došlo! Mám se ohlédnout i za tím a přistihnout se přesně takový, jaký jsem? Pomalý, pozorný. Přemýšlivý, otázky z hlavy bez odpovídání na ně nepouštím. To nikdy nebylo, ani v čase, kdy jsem o rezavém peří nevěděl nic. Zajímá mne krajina, příroda v ní, zajímají mne lidé. Neskutečně. V situacích, v proměnách, v životech. Co jsme to zač. Nakládám si otázek, kolik unesu a moc se se sebou nemažu.
Hned vedle stojí kříž. Ohromný, na připomínku vlakového neštěstí. Dodnes se u něho objevují květiny. Někomu to zamíchalo životem. Strašná věc a my řešíme kolikrát malicherné.
A člověk projde kolem, ten obraz na něj přeskočí a chce jít kousek s ním. Vybral si pravého, jsem citlivý, však unesu dost. Jak to, že někdo má smůlu a jiný uteče? Na jak dlouho? A neměli by ti „utečení“ častěji o šanci přemýšlet? Nejraději každý den aspoň chviličku?
Já to vidím i v těch opadaných květech. Proto jsem k výzkumu básníkem. Mohl bych jenom zapisovat do tabulek, nevěříte? A doma si nakopírovat další, už na zítra. A zase tam vykroužit nádhernou nulu, kreslili jste je ve škole svou první tužkou? Jazyk soustředěním vyplazený. A čekali, co soudružka řekne vašemu kroužení?
První střemcha v březenském parku začala kvést, nemíní čekat a já ji neuprosím. Hořce voní, jsem zas už malátný. Slavíci nejsou. Vůbec tomu nerozumím. Tohle je otázka, kterou nechápu a ani letos se k ní nepřiblížím. Hlava to nebere. A to jsem se před chvílí tolik chválil. Jak to, když máme tak časná jara, že slavíci už biologické hodiny nekorigovali? Jak to, že trčí pod horami v poslední zastávce a neletí domů?
Projel jsem dnes zas tolik míst a byl soustředěný, že by mi neunikli. Prostě nejsou.
Teď třeba chodit ven a radovat se! Teď všechno žije. Sahat si na zápěstí, anebo na krk, jestli nám ten prst ještě ponadskočí. Tak jestli se vám to povedlo, jste naživu! A jestli vám ujel autobus, nebo na chodníku po zvířecím válečku nohy, až se šéf vyštěká za zpoždění, na toaletě v přechodném soukromí na něj zhluboka vyplázněte jazyk. A nebo se přijďte zaměstnat do kovárny. Já bývám normální. A když na vás uvidím, že byste v půl jedné chtěli už domů, tak přeci odejděte. Že takhle zchudneme? Svět se tím nezboří a příště snad bez vybízení zůstnete dýl. Výheň to ustojí, nemějte strach.
Technická:
Půjde vám to po přečteném dnes veseleji? Vzpomeňte si na některý z řádků. A pro ty, kdo půjdou na konci měsíce „do háje“ na VPZ, ornitologická společnost včera poslala fůru nádherných materiálů! Posbírejte po domě děti a vezměte s sebou.
Ano, hlásím se já, jde mi vše (nejen) dnes po přečtení Tvého blogu veseleji. Ale dnes překvapivě nejen kvůli poetice krajiny, ale kvůli jedné větě:
Ahoj, díky za ohlas.