Aktuálně: Běží tah králíčků.
Zahrada za kovárnou se probouzí do další rána. Od Hrádku přilétají do kněžmostských zahrad skupinky nejdrobnějších opeřenců kontinentu. Necelých šest gramů v pohybu. Jsou vyhecovaní, že „to dají!“. Míří k po sezónnímu moři. Dočkat se prvního svého jara. Z větví borovice víří níž k zemi za přehrávkou. Jemná síťka je chytá a nachystá k okroužkování. Působí odevzdaně, ovšem jen do chvíle než rozpoznají, že mohou odletět. Vteřina svobody je tak ohromující! Mizí nad plotem jinam, do klidnější zahrady.
Odchycení z těch skupin půjdou dál životem pod číslem. A třeba se dozvíme o druhu víc, než v přírodě jednoho dne vyklidí pole. Pěvců ubývá dramaticky, což nejspíš každý z čtenářů už někde slyšel. Za sebe říkám: Chci je alespoň poznat, dokud to jde. A jdu ještě dál. Chci o tom vyprávět k těm, co se mnou u sítí nemohli stát. Abyste, až budete třeba už zítra završovat houbařský košík v podzimním lese, abyste za tichou ptačí řečí pozvedli zrak k jehličí a titěrné ptačí krále králíčky rozpoznali. Nebudou v partě ponejspíš sami. Putují s nimi parukářky, uhelníčkové, modřinky s koňadrami – a i ten šoupálek. Mnozí se ovšem po úseku cesty odpojí a k pobřeží nepoletí.
Říjen našetřil kapitál na barvičky a vede nás životem zas o kus dál. Je podzim, pod zimou. Jedeme za chvilku do parku ukládat jabka do bedýnek, některé proženeme odšťavňovačem. Nedovedete si představit, jak úroda ze Slavičího háje voní právě třeba při moštování. Vždyť ty svobodné větve neviděly za život chemii! Nejsou ta jabka ponejspíš „repre“, nešla by zakšeftovat, ale ona to směrem k nám dohoní na podstatě samé. Je s nimi blaze.
Tak buďte zdrávi a žijte podzimem. Nemusí vydržet dlouho.
