Okolní louky už znovu začínají kvést, tato padla teprve nyní, střídají se.
K jezírku do zvlhlé hlíny sedlo paví oko. Opravdu statný motýl bude samičkou, nebo tedy, už je. Někde se zrovna vylíhl, v barvách velečistých. A právě tak to za měsíc budou mít staří slavíci. Peří budou mít nové, barvy syté. Uvědomme si, že jej mají na cestu tam, pro pobyt v zimovištích (bývají u nich zpravidla dvě), pro cestu zpět a doma pro celý výměr hnízdění. To už je ovšem bledé, s koncovými otěry, někdy otrhané. V dávných dobách československého kroužkování, kdy se sklopky ohýbaly z drátů do jízdních kol a síťky štrykovaly pro každou na míru, chytači slavíků znali především peří jarní, zářivě rezavé. Pak už slavíky nikdo nechytal, „nebyli“. To až my, kteří táhneme káry po křovinách od jara po svátek Daniely, my máme tu čest, zažít slavíky jinak. Není to fantastické? Ten čas dovedu natónovat klidně na počkání. Bezinky už nemohou být tmavší a slupky kuliček ztrácejí pnutí. Propadají. Kopřivy jsou do pasu holé, bez listí. Ale k zemi pelichanišť, tam oko stejně nedohlédne. Pro kštice postavy zbývající, jež bujní a začnou větvit v jamkách řapíků.
Přiletěl čáp. Je z „našeho“ sloupu na druhém konci města. Zatímco on chodil, já si sedl na zadek. Obdivem. Jak to ti ptáci vědí, že právě teď se tu rozdává po náručích? Sedím za stolkem, záclonu někde na lopatkách a dívám se na tu událost.
Od lesa letí i černý, ale na přistání nejde. Potok i s rybami vyschl a on to ví. Letí ke Klenici. Sedí-li člověk metr nad zemí, je to docela jiné prohlížení.
