Chodí vás příjemně dost, to ale není důvod nadpisu vstupu. Ten je jinde. Je mezi kolegy s kleštěmi, za skly dalekohledů, při všemožných ochranářských akcích s ohromným podílem veřejnosti. V ptačích parcích, za krmítky s pytlíky slunečnice. Mezi mládeží v kroužcích i mimo ně. U rodičů a prarodičů třeba nad knížkou o přírodě. Na univerzitách, školách – a napíšu klidně – i školkách. Je nás dost mezi lidmi, které potkávám na vycházkách kolem parku i jako správce naučných stezek. Jsme na straně pokrokového myšlení směrem ku planetě.
U mne tady se nelajkuje, ale vím, že jste všichni na podobné vlně. Je to náš svět, naše životy, naše krajina! Znám vás mnohé z přednášek, z setkání na besedách, z ukázek kroužkování. Pokud si vzpomínáte v dobrém, i vás připočítávám – mělo to smysl, všechen ten můj volný čas.
Někdy to bolí, ale snad bude líp! Myslím tedy i pro moravský Soutok a jiné útoky, které přijdou od nám opačných. Nutno tuto myšlenkovou nouzi a hladovost přežít, i když uznávám – čas a příležitosti letí. Nějak ale bude. Mne samotného to vybízí k ještě větší aktivitě v tom, co mohu sám měnit. A tak měním a proměňuji. Svůj čas za ruku pro přírodu. Pro pěkná čtyři období, co se v ní odrážejí. Jak se na této lince svobodně dýchá a kterak samovolně, přichází prostor ku radosti.
Pojďme dál stát každý na svém vztahu k fenoménu, který to po nás nežádá. Nesomruje. Dál bojuje za místo pro přežití docela soukromě a bez rozpaků. Pod korunami normální lidské úrovně pojďme stát na straně normálního.
Všem pěkný den pomalu chystajícího se předjaří. Nevěříte? Já ano.
