Už je to pryč, roky praxe v terénu jsou dnes jiné. Člověk rychle přivykne všemu poznanému a zítra už podobné nepřekvapí. Vždyť už to zná. Rutinně z neznámého výměru polyká hodinu za hodinou, akci za akcí, sezónu za sezónou. Překvapit už jej snad může jedině když vsadil na úspěch a nenachytá – něco se někde smeklo. A nebo přijde-li do sítě pták okroužkovaný neznámě. Tam emoce ještě zafungují. Jinak se dokola líčí, vybírá, kroužkuje a zapisuje. Snad jenom krajina a její posuvné obrázky nabízí k průběhu doprovod originality. Jinak je, jak výše uvedeno.
Aby text vyzníval spravedlivě je potřeba říct, že dávné roky a jejich sezóny opravdu stály za to. Je tedy „nadžito“. Nikdy už například nenapadá do časně ranních sítí sedmasedmdesát slavíků. A ráno následné jenom o dvacet míň. Ano, to dovede nejspíš jen jediné místo pravého Polabí o letním nejsprávnějším čase. Kdy se předpoklady během necelé hodiny obrovského divadla zhmotní. Vím, co je za pocit, když kroužky z bužírky jdou, podobně už bývá jen ve vlaštovčím rákosí či před břehulím pískem nastojato.
Jinde a jindy jsem zpod stříšky sklopky vylovil černého slavíka, s kterým jsem vůbec nepočítal. A to jsem měl uši dost poctivě vsunuty do křoví bažantnice a teprve po propuštění okroužkovance z ruky jsem pochopil, že zpěv, co zněl doposud, patřil jemu. Když se na svobodě znovu rozezpíval a přidal k obecným slavíkům sousedícím. V prostředí, na hony vzdáleném od promáchaných vrbin i olšin středního Polska. Sklopku u tyče sítě jsem „odložil“ jen proto, že jsem měl pochytáno a bylo mi líto odhrábnutého plácku.
A co kolem odchytů ptáci jiní? Vždyť vypnutá síť si nevybírá, po čem dřív skočit a co možno oželet. Šel devátý červen roku 20212 a do čtrnácté hodiny chyběly tři minuty. Bousovské moře mělo hladinu jak stůl a na boudě z betonu, kde jsem v osmašedesátém četl napsané vápnem rusákům, že domů to mají tolik a tolik kilometrů, je dnes vzkaz zamilovaného kluka. Jakoby neměla stačit už tato radost, vedle levé tyčky sítě, kterou jsem líčil na slavíka, vidím od silnice v pletivu flek. Doopravdy jsem myslel, že kdosi od splavu nohy si smáčející mi podstrčil z legrace zbytný kapesník. Jenomže, ta hloupě postavená síť stála zrovna před obtěžkanou v úrodě třešní ptačí-ptáčnicí. Všechno mi docvaklo, až když se od bot začalo kouřit. Byla tenkrát totiž ta vzácnost setkáním prvním. Dnes už má člověk zmíněné zkušenosti a nejspíš bych tolik neutíkal, kdy důvodů našel bych o jeden víc.
Dám tedy obrázek, aby pro dnešní čas bylo napsané slavnostnější. Je jak z pláten mistrů, co dávno nežijí.
Buďte blaženi.
