Schválně jsem pro ten obrázek zajel. Je to 2x deset a půl kilometru, nic strašného. Květnatá louka Slavičího háje to nechce vzdát ani když je na ni kalendář hrubý. Nedivím se mu, mělo se spát!
Nikdy jsem nic podobného nezažil. Zimy stále měkčí. Červenek v parku zdá se být víc, nalíčím na ně ovšem až v novém roce. Už jsem letošek uzavřel. Jeřábi též nikam asi ani neodletí. Slyšet jsou po celé odpoledne. A když přicházel večer, zažil jsem kouzelnou věc. Dvacet čtyři divokých hus chtělo sednout k nám do mokřadu. Byly už úplně nízko a obrázek mohutných těl nad hlavou v nabourané formaci – pak úlek a odlet ke Zvolínku. Přenádherné. Člověk od drobných postaviček pěvců přeci jen takový obraz nevidí každého dne.
Květina zajde, protože mráz už se pomalu chystá. Nic světoborného, pár dílků pod nulou.
Ještě před husami, když zapadalo slunce, stoupl jsem si na schůdky maringotky, odkud si ukládám do paměti slunce odcházení. Jak tažní ptáci. To místo je nezvykle blízko uvážím-li, že o prázdninách v létě jej od místa čeká ještě pořádný kus cesty. Až za komín fabriky před vodárenskou věž. To ale zas někdy bude. Už se k tomu sluníčko nadechuje.
